VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Host Deníku: Pokud překladatel není vidět, je to v pořádku

Tábor – Ještě na gymnáziu se rozhodoval mezi matematikou a angličtinou. Naštěstí pro českou literaturu padla volba na druhý z oborů. „Říkal jsem si, že třeba skončím jako učitel angličtiny a literatury," vzpomíná jednačtyřicetiletý rodilý Táborák Ladislav Nagy na své středoškolské dilema. Učitelské profesi se nyní skutečně naplno věnuje, odborné kruhy jej však nejvíce reflektují jako zdatného překladatele.



13.12.2015
SDÍLEJ:

Ladislav Nagy, překladatelFoto: Kateřina Šímová

Jste velmi činorodý člověk. Čím vším se zabýváte?

V tom nejširším slova smyslu bych se označil za literáta. Původně jsem začínal psaním recenzí, což mě velmi bavilo. Netroufal jsem si ale na překlady krásné prózy. 
K tomu jsem se dostal až postupně; asi ve druhém ročníku na vysoké škole jsem začal překládat technické věci. Pak jsem přešel k odborné literatuře a až po letech jsem si troufl na literární překlad. Zároveň mě baví dělat vše, co je s kulturou a literaturou spojené. Občas jsem byl i hostem v rádiu, teď připravuji pořady v Českém rozhlase. K tomu patří i to, že mě baví literaturu učit. Myslím, že se to všechno doplňuje.

Jak jste se dostal k angličtině?
Odmalička mě zajímala americká kultura. V době, kdy jsem vyrůstal, měla příchuť něčeho exotického. 
V osmdesátých letech to bylo cosi nedostupného a my všichni hltali příběhy z anglického a amerického prostředí, protože to byla oblast, kam se člověk neměl žádnou šanci podívat. Angličtina mě na gymnáziu nadchla, tak jsem se jí věnoval více než ostatním předmětům. Nakonec jsem dospěl k tomu, že se chci věnovat literatuře a filozofii, přestože jsem ještě uvažoval nad matematikou a fyzikou.

Kdy člověk začne sám sebe vnímat jako překladatele?
To nastane asi ve chvíli, kdy vás tak začnou označovat ostatní. Ve chvíli, kdy za sebou máte několik knih a rutinně dokážete s nějakou standardní kvalitou přeložit jakýkoli text. Stále to ale beru tak, že nejsem překladatelem na plný úvazek. Jsou roky, kdy mi vyjdou třeba tři knihy přeložené a pak jsou léta, kdy je to jedna. Vzhledem k povinnostem, které se úzce vážou k práci na Ústavu anglistiky, nemám na překládání tolik času. Už se na něj ale zase moc těším, začíná mi to chybět.

Překládáte také poezii nebo drama?


Zatím ne. Nebyla sice ještě příležitost, ale zatím si na to netroufám. Mám to ale 
v plánu a stál bych o to. Mám 
i jednoho oblíbeného pozdně romantického básníka, jmenuje se John Clare, a jeho básně si občas zkouším cvičně přeložit. Potřebuji odstup, uvidím, až si ty básně znovu přečtu, jestli to má cenu vydávat. Drama mě také velmi silně láká, ale ještě jsem se 
k němu nikdy nedostal. 
O současné britské drama se zajímám a pár her mám vyhlídlých, takže kdybych dostal příležitost, určitě bych byl velmi rád.

Kolik knih jste už přeložil?


Nikdy jsem to nepočítal, určitě někde existuje databáze, ale odhaduji, že jich bude tak přes dvacet.

Která z nich vám dala zabrat?


Překládal jsem jednu prózu Dona DeLilla, román Cosmopolis, který byl mimochodem nedávno zfilmovaný. Ač je to poměrně útlá knížka, tak to pro mě byl jeden z nejtěžších překladů, právě proto, že jsem musel respektovat velmi komplikovanou strukturu anglicky psaného originálu a musel jsem se vyvarovat tendence, abych dialogy, které jsou v originále velmi strojené a působí nepřirozeně, přepisoval do plynulé řeči a knihu čtenáři ulehčil. Ona se čte velmi obtížně. DeLillo tohle ale má ve většině svých knih. Byla to velmi těžká práce a ke konci už trochu trápení. Totéž musím říct 
o Černé knize Lawrence Durrella. Ta vyšla loni a jde 
o experimentální román 
z třicátých let, kde autor pracuje s jazykem. Místy je hodně sebestředný, místy trochu exhibicionista a chce dokázat, co všechno s jazykem umí. Místy je to dost samoúčelné. Musím říct, že ke konci překládání to pro mě bylo skutečně už fyzické utrpení.

Jsou knihy, které se překládají doslova samy?

Ano. Například kniha Jeffreyho Eugenidese Hermafrodit. To byla dlouhá sága o osmi stech stranách, 
a přesto se překládala naprosto úžasně. Téměř sama. Je to individuální, kniha od knihy. Je to záležitost stylu.

Za jak dlouho zvládnete knihu přeložit?


Záleží na tom, jak je ta kniha dlouhá. Mám ale to štěstí, že překládám poměrně rychle. Romám o standardní délce 250 až 300 stránek jsem schopen přeložit během dvou měsíců.

Sám si vybíráte, co přeložíte?


To je věc kompromisu. 
V 90. letech bylo možné si autora najít a přesvědčit nakladatele, ale dnes je to složitější. Většinou dostávám nabídku a rozhoduji se, jestli ji přijmu.

Myslíte, že překladatel musí být sám spisovatelem?


To si nemyslím. Dokonce bych řekl, že takových případů je naprostá menšina. Určitě jich pár je, například Jan Zábrana nebo Josef Škvorecký, ale drtivá většina překladatelů nic nepsala. Možná je to i dobře, protože překladatel se musí podřídit originálu a moje domněnka je taková, že u spisovatele by mohlo jeho autorské ego převážit. Nemám pro to ale žádné důkazy. Já sám beletrii nepíšu a necítím se nijak diskvalifikovaný.

Dá se překládáním uživit?


Navzdory tomu, co se říká, tak já si myslím, že ano. Stejně ale jako v jiných povoláních to chce maximální disciplínu a mít dobře zorganizovanou práci. I štěstí je důležité. Je nutné ale i kombinovat překlady literární 
s fimovými nebo technickými. Tak to ostatně mnoho mých kolegů dělá. Nejsem přítelem těch nářků, že se překládáním uživit nedá. Literární překlad ale není moc dobře placený, to je pravda. Odráží to ale jen situaci na trhu, knihy se zkrátka neprodávají moc dobře.

Máte v překládání rituál?


Ne, většinou se přizpůsobuju svým časovým možnostem. Často překládám večer, třeba když jdou děti spát. Taky pravidelně dojíždím do Budějovic učit, takže na překlady je místo večer, protože přes den dělám jiné věci – píšu nebo si připravuji semináře. Jsem zvyklý, a je to pro mě i ideální, překládat u svého pracovního stolu. Nejsem ten typ, který pracuje třeba po kavárnách.

Pracujete často pod stresem 
z blížící se uzávěrky?


Ano, já pracuji zásadně pod stresem a většinou odevzdávám překlad na poslední chvíli. Často se mi stává, že uzávěrku poruším.

Jak se pozná kvalitní překlad?


Jsou některá neoddiskutovatelná pravidla. Překlad musí být věcně správný 
a musí být správně česky. Špatného překladatele poznáte relativně snadno, aniž byste musela srovnávat 
s originálem – vidíte houšť anglicismů, případně členění věty je špatné. Překladatel také musí být věrný originálu. Měl by být schopen identifikovat stylovou vrstvu originálu a tomu by měl odpovídat český text. Není dobrý překladatel ten, který má tendenci text nějakým způsobem uhlazovat. Ta kritéria jsou velmi jemná. Samozřejmě je ale přirozené, že každý, i překladatel, dělá chyby a každému se někdy něco nepovede. Na základě jedné přeložené knihy bych nikoho nesoudil.


Myslíte, že se vám nějaký překlad nepovedl?


Určitě mám nějaké překlady slabší a silnější. Pokud se mi nějaký překlad nepovedl a já měl ten pocit, tak jsem ho vytěsnil. Já se už ke knihám nevracím a své překlady nečtu. V momentě, kdy knihu dočtu, tak je to pro mě uzavřená kapitola a těším se na další práci. Někdy se mi stane, že knihu i zapomenu. Ne sice úplně, ale částečně ano. Nepamatuju si ji tak detailně, jak by člověk od překladatele očekával.

Máte překladatelský vzor?

Nemám. To myslím tak, že není překladatel, jehož překlady bych nějak systematicky studoval. V Čechách ale máme skvělé překladatele, a to ze všech jazyků, 
i z těch menších. Vyslovit jedno jméno by znamenalo ukřivdit těm ostatním.

Nemyslíte si, že překladatele čtenář často ani nezaregistruje?

To ano, ale nemyslím si, že je to špatně. Pokud překladatel není vidět, tak je to 
v pořádku. Řada čtenářů zaregistruje překladatele v momentě, kdy jim kniha začne vadit a začnou se pídit po tom, proč tomu tak je. Překladatel má stát v pozadí.

Leckdy panuje názor, že překladem se z knihy stává jiné dílo. Co si o tom myslíte?

To je dost extrémní názor, řekl bych. Já si to nemyslím. Pokud je překladatel dobrý, musí autora respektovat. Samozřejmě jsou ale knihy, zejména ty experimentální, které úplně přeložit nejdou. Dokážu si představit, že takový soud, který jste zmínila, by šlo pronést nad Plačkami nad Finneganem od Jamese Joyce, což je velmi experimentální román a překladatel ho v podstatě musí znovu vymyslet. Z devadesáti devíti procent ale dobré překlady mají velmi blízko k originálu. Samozřejmě, jsou jiné, protože jde o překlad do jiného jazyka. Literatura je slovesné umění a jazyk je pro ni klíčový. V tom je i krása překladu, že překladatel dává možnost čtenáři číst knihu a seznámit se s jejím autorem, ač nevládne jazykem, v kterém je 
v originále napsána. Je ale logické, že v překladu je jistá distance. To říkal už Walter Benjamin, že překlad v sobě musí mít něco cizího a nesmí se tvářit jako originál. Ale úplně jiná kniha to není.

Kterého autora rád čtete?

Mám řadu oblíbených autorů. Některé jsem měl to štěstí překládat, jiné ne. Už jsem zmínil Lawrence Durrella, rád čtu Juliana Barnese, Martina Amise 
a velmi rád mám Dona DeLilla. Určitě bych stál o to, přeložit i další jeho knihu, která vyšla ve velmi špatném překladu. Obecně mám rád současnou i historickou britskou prózu.

Který autor by byl výzvou?

Lákali by mě autoři, kteří jsou opravdu obtížní. Na druhou stranu mnoho z nich už bylo přeloženo, například Shakespeare, kterého přeložil Martin Hilský. James Joyce 
a jeho Odyseus byl také bravurně přeložen. Podle mě by opravdu stálo za to přeložit do češtiny celého Dona DeLilla a také Avignonský kvintet od Lawrence Durrella. Ta kniha mě kdysi velmi oslovila. Nebylo by to ale jednoduché, je to velmi rozsáhlý román a minimálně dva roky bych mu musel věnovat. Pak je také několik kritických studií, které bych rád přeložil, například Vzestup románu od Iana Watta. Lákaly by mě i spisy filozofa Rogera Scrutona, zejména jeho texty o moderní kultuře.

Je nějaký z britských autorů, kterého nemusíte?


Určitě je jich několik. Já obecně nemusím žánry jako scifi a fantasy, takže překladům z této oblasti se vyhýbám. To by mě nebavilo dělat. Ale nemůžu říct, že bych nějakého autora přímo nesnášel. Z těch současných slavných britských autorů bych asi nechtěl překládat Rowlingovou ani její detektivky.

Jaké máte rád české autory?


Mám rád českou klasiku, to znamená prózy Vladislava Vančury, mám rád i Jana Čepa, Jakuba Demla i autory z 60. let, ale příliš mě neoslovuje Milan Kundera. Ze současných autorů mám rád Jáchyma Topola, Miloše Urbana a se zájmem čtu i Jiřího Hájíčka. Česká literatura je velmi slušná.

Setkal jste se s některým z „vašich" autorů osobně?

Ano, s několika. Například s Donem DeLillem, což byla úžasná příležitost a vážil jsem si toho. Hodně mě překvapil, jak moc plachý 
a skromný je, na to, že je to světový autor a má za sebou desítky veřejných vystoupení. Když jsem ale překládal, nikdy jsem neměl potřebu autora kontaktovat a něco si vyjasňovat. Přestože to řada překladatelů tak dělá.

Máte v rodině nebo mezi přáteli nějakého kritika, který dokáže zhodnotit vaše překlady?

Samozřejmě. Moje manželka je překladatelka, ale moje překlady nehodnotí, protože na to nemá čas. Mnoho mých spolužáků je překladateli a jsou ochotni mi tu zpětnou vazbu poskytnout. Doba je ale hektická a dnes na to nikdo nemá čas. Knihu po mně čte redaktor a ten ji hodnotí. Jeho pomoc je pro mě nedocenitelná a desítky procent úspěchu patří jemu.

Na čem nyní pracujete?

Teď je zrovna v tisku moje kniha esejů, která se bude jmenovat In memoriam 
a jsou to eseje o motivu paměti a dějin v britské próze 20. století. Zároveň píšu teoretickou studii o historickém románu, o jeho vzniku a proměnách se zaměřením na posledních dvacet třicet let. Co se týče překladů, tak jsem těsně před dokončením románu od velmi zajímavé spisovatelky Helen Oyeyemi. Ten román se bude jmenovat Dívka jménem Boy. Helen Oyeyemi je britská spisovatelka nigerijského původu, která žije v Praze, a román se odehrává ve Spojených státech 50. let a je skvěle napsaný, tak doufám, že se mi podaří přeložit ji tak, aby zaujala i české čtenáře. Také bych v budoucnu chtěl napsat dějiny současné anglické literatury.

Překládáte autory „nebritského" původu záměrně?

To je náhoda. Musím říct, že jsem si to vlastně nikdy neuvědomil. Nevybírám si je kvůli jejich přistěhovalectví, v jejich knihách to žádnou důležitou roli nehraje.

Jak se vám líbí v pozici učitele?

Líbí. Anglistika na FF JČU začala fungovat v září 2010 a myslím, že se nám ji za těch pět let podařilo stabilizovat. Mám z toho velmi dobrý pocit, protože absolventi nacházejí uplatnění. Já osobně tu učím současnou literaturu a dějiny literatury od konce 18. století do současnosti a také překladatelské semináře. Teď se pokoušíme o akreditaci překladatelství angličtiny v kombinaci s francouzštinou a španělštinou. Rád bych obor dobudoval včetně lingvistiky 
a doktorského studia. To je ale ještě běh na dlouhou trať.

Ladislav Nagy:

• Narodil se 5. prosince 1974 v Táboře, kde žije celý život.

• Je ženatý. Jeho manželka je rovněž překladatelkou a také učitelkou AJ/ČJ na Gymnáziu Pierra de Coubertina. Mají spolu tři dcery.

• Živí se jako překladatel, literární kritik a publicista. Na FF JČU působí jako ředitel Ústavu anglistiky.

• Vystudoval Gymnázium Pierra de Coubertina a poté nastoupil na FF UK v Praze, kde v letech 1993-1999 studoval anglistiku 
a filosofii. Poté nastoupil do doktorského studia, v němž se specializoval na současnou britskou prózu a na FF UK vedl na toto téma několik seminářů, nejprve společně s prof. Martinem Hilským, později samostatně.

• Několik let vedl britskou sekci portálu iliteratura.cz, podílel se na přípravě a moderování dvou ročníků Festivalu spisovatelů.
• Své články o současné britské próze publikuje v řadě deníků (Lidové noviny, Hospodářské noviny) a dalších periodik (Tvar, A2, Respekt, Reflex, Revolver Revue, Živel).

• Je autorem řady doslovů 
k překladům z britské i americké literatury. Jako editor se podílel na antologii doslovů Od slavíka 
k papouškovi, publikoval sbírku esejů o literatuře inspirované Londýnem – Londýn stejný a jiný.

• Do češtiny překládá jak beletrii (Kazuo Ishiguro, Barry Unsworth, Jeffrey Eugenides, Robert Irwin, Steven Hall, Edith Templetonová, Julian Barnes, James Robertson), tak teoretické práce (Harold Bloom, Umberto Eco, Hayden White).

• Mezi jeho největší záliby patří tenis a dostihy. Má dva koně. Každý den s nimi stráví hodinu ve stájích.

Autor: Kateřina Šímová

13.12.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

HC Tábor - SC Kolín 5:1.

Hokejisté otevřeli přípravné zápasové období výhrou nad Kolínem

Ilustrační obrázek.

Již nejsou mezi námi

Bechyňské doteky zahájí letošní program divadlem

Bechyně – Divadelním představením Hrátky s čertem v pátek odstartuje program letošních Bechyňských doteků.

Provoz na mostě zdržují již jen svodidla

Tábor - Na Švehlově mostě se ve středu konala další ze společných schůzek investora a dodavatele opravy.

Ze sýrové loupeže obvinili brigádníka

Táborsko - Na prahu jara - 20. března oznámili zaměstnanci jedné z potravinářských firem na Táborsku, že do chladírny jejich provozovny vnikl zloděj a jim zmizela hned celá paleta se sýrem.

V Bytesu již nebude ohrožovat nebezpečný azbest

Tábor – Dva roky pracoval jednatel Bytesu Ondřej Semerák na způsobu, jak zbavit stěny administrativní budovy Bytesu a technických služeb boletických panelů plných azbestu, aniž by se budova musela bourat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení