Po výletě je čekala první noc v novém

Budíček včera ráno nikdo hlásit nemusel. Obyvatelé domova seniorů na náměstí T. G. Masaryka by stanovenou hodinu pro stěhování nezaspali. Těšení bylo příliš silné.

V devět hodin přijede před dům autobus i sanita, dávno před tím už je po chodbách čilý ruch. Sestry po nich běhají a organizují poslední snídani, odpovídají na otázky, kdy už se konečně pojede, ale vrchní sestra Lenka Marková si utrhne i chviličku, aby na chodbě přisedla k jedné stařence a popřála jí dobrou chuť u snídaně.

Ačkoli při stěhování běžně bývá všude nepořádek, tady mají ve „starých" pokojích vzorně ustlané postele, byť večer už do nich nikdo neulehne. „Pojďte si popovídat," zve mne do svého pokoje dvaadevadesátiletá Marie Píšová. Má čas, všechny věci už má dávno sbalené.

„Sama jsem si je nacpala do pytlů a pak mi pro ně přijela dcera. Jen mě tu zapomněla…," směje se, ale dobře ví, že v devět pro ni přijede a společně se vydají na sídliště Na Libuši.

Za zavřenými dveřmi pokoje jsme ani netušily, že kdo může, už je na chodbě. Brzy na úzkých chodbách nebylo kam stoupnout. Právě totiž dorazili i studenti z keramické školy, kteří seniorům pomohou s cestou.

Svého asistenta si už vyhlížel i šestasedmdesátiletý František Ottl, který se do Bechyně před rokem nastěhoval ze Sezimova Ústí.

„Už mám všechno sbalené, mohl bych jet," naznačil svou připravenost na cestu. „Docela se těším, i když tady se mi taky líbilo. Jen nechci na pokoj nikoho, kdo chrápe," dodal František Ottl významně směrem k vrchní sestře, jež se u něj právě zastavila.

„Paní Baldinská, kam to jdete?" zastavuje ředitelka zařízení Alena Sakařová seniorku v kabátě a s taškami v ruce. Ta sjela výtahem do přízemí, protože na pokoji čas pomalu utíkal. Nejen Marie Baldinská se proto usadila v přízemní jídelně. Tady si roky pochutnávali, teď pozorují cvrkot kolem.

Hurá na výlet

Jenže to už se rafičky hodin dotkly deváté a senioři konečně mohli vykročit k autobusu. „To je jako na výlet," žertují a jeden po druhém se usazují na sedadlo.

Když se kola autobusu roztočí, ředitelka všem mává na cestu. Tak přece se jede na výlet! Jen svačiny nikdo nevyfasoval. Oči seniorů sledují míhající se cestu za okny, někteří takový kus Bechyně už dávno neviděli. Někteří se dokonce vrací domů, na sídliště Na Libuši, kde jako Marie Píšová prožili kus života.

„Každý si hlídá svého seniora," zazní autobusem hlas vrchní Lenky Markové. Zprávu vysílá studentům, kteří lidem pomohou až na pokoj.
Po pár minutách jízdy autobus parkuje v cíli. Skleněné dveře se rozestupují a seniorům v úžasu otevírají další životní etapu. Teď v moderním zařízení, jež jim splní snad každý požadavek a přání.

Za kliku svého pokoje v tu chvíli bere Božena Hořejší (72). „Prozatím se mi tu líbí, ani nevím, co teď mám dělat? Asi budu trochu vybalovat. Nejvíc jsem se těšila na pohodlí, na pokoji budu sama," informuje.

Jiří Bouška usedl v pokoji ke stolku a sleduje mladá děvčata, kterak mu rovnají věci u postele. Pak ale spěchají za dalšími a on ztiší hlas. „Je to tady krásný…," hodnotí jedním dechem jedenaosmdesátiletý muž od Milevska.

Na uvítanou kuchařky včera připravily sváteční oběd. „Budeme mít svíčkovou," mlaskla si ředitelka Alena Sakařová a k dobré chuti k obědu popřála seniorům i dobrou noc, aby se jim první noc v nové posteli krásně spalo. Snad bylo její přání vyslyšeno a všichni se už těší na tu dnešní druhou.