Po republice najdete plno chráněných dílen, do kterých se noha smrtelníka běžně nedostane. V soběslavské Rolničce však žádný zákaz vstupu neplatí. „My sem vpustíme každého, kdo má zájem,“ říká mistr dřevodílny Ivan Mrkvica. Přesto se nám s Deníkem podařilo navštívit i místa veřejnosti utajená.
„Větší skupiny se objednávají. Exkurze by měla mít svého průvodce, který je po všech dílnách provede a na to potřebujeme být připraveni. Když má ale zájem nějaký náš zákazník, není problém mu ukázat, jak tady pracujeme. My nic netajíme,“ směje se vedoucí skladu Andrea Koblasová.

Často se totiž stane, že z koupi jednoho hrnečku je po návštěvě dílny rázem objednávka na celý servis. „A hlavně pak lidem nepřijde divné, že hrnek stojí sto dvacet korun. Vidí, že každý kousek se dvakrát brousí, dvakrát musí do pece a jeho výroba se táhne třeba čtrnáct dní a je na něm spousta práce,“ líčí Andrea Koblasová. Zákazníci často nevěří, že jde o výrobky lidí s postižením. Realita je pak často přivádí v úžas. Za každou prací vidí konkrétního člověka i s jeho hendikepem. Simona Rejtharová hned u dveří vítá každého s úsměvem a ani s novináři nemá žádný problém. „Pracuju normálně v keramické a v textilní dílně, akorát dneska maluju houbičky. Už se mi o nich i zdá. Moc se mi tady ale líbí. Právě jsem vymyslela nový vzor na keramiku. Přišla jsem na něj taky v noci,“ pochlubila se třiatřicetiletá Simona, jejíž specialitou jsou krasohledy.

Dnes se jí ale pod rukama červenají dřevěné mochomůrky. Skončí spolu s dalšími houbičkami v hadrovém sáčku spolu s návodem, jak hrát didaktickou hru pro nějmenší s názvem Malý houbař. „V sáčku je pět houbiček, děti si je různě rozmístí po bytě a pak je hledají. Rodiče je mohou při tom třeba navigovat, takže se učí směry a podobně. Jsou z odpadu, který vzniká při výrobě našich dřevěných hodin, takže se téměř všechno využije,“ podotkla Andrea Koblasová.

Simona je zaměstnanec. Má smlouvu, denně si odpracuje počet hodin a dostává mzdu. V dílně však pracují i dospělí klienti denního centra v rámci terapií a nebo v rámci pracovního zácviku.

Kdo má zájem, do jednotlivých dílen může nahlédnout. Kam se však běžný návštěvník vůbec nedostane, je první patro, kde se rodí nápady. Andrea Koblasová říká tomuto místu duchovní laboratoř. „Tam se rodí všechny naše nápady, vzory, motivy. Jde o výtvarný kroužek s prvky arteterapie, kde Larisa Hofmanová dokáže z našich lidí dostat to nejlepší.“

Samo prostředí duchovní laboratoře Rolničky je velmi inspirativní. Příjemnou atmosféru pak Larisa dokreslí hudbou, zapálenými svíčkami a především svým laskavým přístupem. „Tady malujeme obrázky. A pak z nich vybíráme zajímavé návrhy, které se jako motivy objeví na výrobcích. Máme tady například jednoho hodně nadaného klienta, Zbyňka Zenkla, kterého si velmi oblíbil herec Jaroslav Dušek, s nímž hodně spolupracujeme, a vybral si ho jako ilustrátora své nové knížky o životě,“ říká Larisa Hofmanová a ukazuje veselé obrázky tvůrce, který namaloval i oblíbené rolničkovské karty Ohnivý Jára.

Jak se rodí trhák

Zaměstnanci a klienti Rolničky tedy nejsou jen dělníky. To v jejich hlavách se rodí nápady, design není dílem jednoho najatého výtvarníka, jak by si mohl někdo myslet.

„Každá z našich dílen má mistra, který má výtvarné vzdělání, jsou to kumštýři a část věcí samozřejmě designují i oni. Jiné motivy ale vzniknou nahoře, byť v podobě různých skic a výkresů. Z nich to pak přechází na sklo, na keramiku, na dřevo a podobně. No a pak jsou ale výrobky, kterých se mistr ani nedotkne, protože je naši pracovníci zvládnou od A do Z,“ vysvětluje vedoucí skladu.

Dřevěné hodiny v podobě sovy, ptáčka, kočky, slona či balonu, malované truhlíky, keramika připomínající slavnou Maříž. Nejen na trzích jdou tyhle výrobky skvěle na odbyt. Kdo ale přijde s prvním nápadem? „Docela často se stává, že někdo od nás si chce v dílně vyrobit něco, co jinde nemůže sehnat. Tak se sejdeme, vznikne prototyp, něco se vyrobí na zkoušku a v momentě, kdy se začne zboží prodávat ještě ze skladu,víme, že je to trhák,“ prozradila Andrea Koblasová něco z domácí kuchyně.

Kromě toho se však stejně jako jinde ve fabrice jede podle výrobních programů. Jedním z projektů je historická linie, kterou si u Rolničky zadalo táborské Husitské muzeum. Chráněná dílna vyrábí také pro Národní památkový ústav a krajské úřady. V těchto případech kladou v Rolničce velký důraz na vzdělávání klientů a zaměstnanců. „Současně jedním z našich nejoblíbenějších výrobků je páska přes oko. Tu před lety vymyslel Honza Smolík (táborský výtvarník a manžel muzejní pedagožky Kláry Smolíkové, pozn. red.). Šije to jedna naše klientka, a v Táboře v muzeu se toho prodají stovky. A kupodivu letí ty velké, protože častěji než děti si je kupují dospělí.“ Velké možnosti skýtá pro výrobní programy Rolničky i letošní Rožmberský rok.

Denní režim

V dílně se začíná každé ráno v půl sedmé. Mistři se sejdou na poradě, kde si rozvrhnou den a práci. Tu pak zadají zaměstnancům. V jedenáct hodin odzvoní polední pauzu. Zaměstnanci s těžším postižením ji mají podle zákona hodinovou. A po obědě znovu do práce. „Někteří zaměstnanci jsou po celou dobu jen v jedné dílně, od mistra mají svůj plán a podle něj jedou. Někdy se stane, že je třeba rychle splnit zakázku, to se pak dvě tři dílny spojí a pracují společně, aby se všechno stihlo. Jiní zaměstnanci mají týdenní plán a v dílnách se střídají.“

V keramické dílně sedí Miroslav Skopec a pohrává si se vzorkem na hrnečku. Od začátku května se však ještě chodí zaučovat do kavárny Klid na Žižkově náměstí v Táboře, která se brzy stane jeho novým pracovištěm. „Baví mě oboje, do kavárny se ale těším, bude to aspoň nějaká změna. Tady v dílně jsem už čtyři roky.“

V dřevodílně se připravují na následující týden, kdy bude mít mistr dovolenou. „Právě soustružíme balony a máme předpřipravených asi padesát ovcí. Pak už se do nich jen vsadí strojek a jsou hotové,“ provádí nás svým královstvím Ivan Mrkvica.

Stejně tak to žije v keramické i textilní dílně, dřevodílně, svíčkařské i vitrážové dílně. Každá má svého mistra, kromě nich tu funguje vedoucí skladu a nad nimi bdí vedoucí chráněné dílny Barbora Růžičková. V Bezděkově ulici funguje také kavárna, kde se někteří zaměstnanci zapojují do práce.
„Rolnička už má na trhu velmi dobré jméno. Přestože je krize, my kolikrát ani nestíháme vyrábět, jak je o naše výrobky zájem. Zakládáme si na tom, že naše věci mají jednotnou grafiku, ducha. Z jiných dílen se k nám často jezdí dívat,“ naznačila Andrea Koblasová.

Pryč je doba, kdy si lidé kupovali výrobky chráněných dílen z lítosti. Zákazníci už nechtějí upatlané hrnečky z keramických kroužků. Vedoucí skladu je přesvědčená, že dnes si věci kupují, protože jsou výrobky kvalitní, profesionálně udělané a hezké. „Nejsou to žádné pracholapky. Všechno se dá nosit, používat, hrát si s tím. Myslím si, že to hodně spočívá právě ve svobodě, kterou tady naši pracovníci mají. V Rolničce jde prostě všechno…“