Pro nemocné například zřídili lazaret v chalupě za řekou. Nechali postavit vor k převážení nemocných a mrtvých, které měli přenášet podruhové. Jednu ženu určili ke službě nemocným. Jenomže podruzi neboli čeledíni, tedy námezdní pracovníci, které si najímal sedlák a měl je na bytě, nechtěli mít nic společného s takovou prací. Jakmile se dozvěděli, co by někteří z nich měli dělat, schovali se všichni, kde jen to šlo.
Kromě ohrožení na vlastním životě by to pro ně znamenalo, že po ukončení poslání budou muset strávit čtyřicet dní v karanténě mimo Tábor.
Odvážný Matouš
Ke službě se uvolil jen Matouš a jeho žena, jež pomáhala nemocným. Radní tedy zkusili postup, který už se osvědčil v Praze. Písař zapsal dlouhatánskou větou výsledek jednání schůze konané 15. září roku 1713:
„Umrouce dne 13. Septemb. v pana Salazara domě hospodář a dnes jeho žena, jejichžto těla dosaváde nepohřbena v témž domě ležejí, poněvadž p. rychtář po všemožném se vynasnažení, rozschovávajíce se podruzi a někteří při mlatích a při polních pracech a cizí poddaní jsouce nutiti se nemohou, žádných lidí k vynešení těch mrtvých těl opatřiti nemohl: jest snešeno, aby skrze písaře radního p. primasovi se oznámilo, poněvadž panu purgmistru právní a kuriální věci, panu primasovi pak, jako v Pražských městech a jinde s pány staršíma obecníma a hospodářskýma politické, obecního dobra se tejkající a jiné hospodářské věci exequirovati přináležejí, aby v takovej, obecného dobrého se tejkající důležitosti nějaké poddané čtyry lidi, majíce jich na zahálce dosti, k nošení mrtvých těl nařídil: Matouš že může býti jeden a jeho žena při posluhování nemocným, tak k nim ještě jiný tři, jimžto 12 kr. platiti se bude, a v čem vzáctný Magistrát na ruku jíti mocti bude, že to tak učiniti nepomine, s kterýmžto vskázáním, aby se u J. M. Cís. pana rychtáře zastavil."
Písař tuto zprávu vyřídil a další barokně rozložitou větou oznámil, kterak pochodil:
„J. M. Cís. pan rychtář, poněvadž vidíce pana primasa pro sešlosť věku a neduživost zdraví svého k tomu býti již nedostatečného, k zalíbení jemu primaský ouřad jeho zastoupiti se uvolil, takoví poddaní lidé, aby se zaopatřili naříditi nepomine, a již taky k tomu cíli pro ouředníka skutečně se poslalo, aby toliko vzáctný Magistrát ty podruhy, který se potřebovati k tomu nedali a městu k žádnej platnosti nejsou, pryč z města a z gruntův zdejších vypověděl, což tak od vzáctného Magistrátu approbirováno jest a v skutek se uvesti má."
Táhněte pryč
A teď je jasné, co se v Praze a dalších městech osvědčilo. Nechceš nosit mrtvé morem? Táhni odtud! Že čeledíni přijdou o práci a střechu nad hlavou, pány nezajímalo. A že by stejnou službu mohli nařídit uvědomělým pánům měšťanům, je nenapadlo…
Místo toho určili, kde budou přebývat ti, kteří přijmou nebezpečnou práci. Přímo ve městě to pochopitelně nebylo, tam směli, jen když odnášeli mrtvé a nemocné. „Mají zůstávat u zahradníkový pod Ptákem," píše se v zápise. A Táboráci vědí, že oblast Pod Ptákem se nachází pod hradbami města. Dá rozum, že paní zahradníková se pak do Tábora se svými výpěstky taky hodně dlouho nepodívala.
Autor: Josef Musil