„O silvestru s malým „s" jako o oslavě posledního dne roku se ale tehdy vůbec nedalo mluvit," říká Břetislav Vonšovský. „Právě na toho silvestra se stalo, že zahoukaly sirény – nálet! Utíkali jsme se schovat do sklepního krytu v domě. Dospělí byli napjatí, jak to dopadne. Všude vládla tíživá nejistota, strach a na nějaké slavení nebylo pomyšlení."

Když se všichni po odvolání poplachu vrátili zpátky do svých bytů a setmělo se, namísto radostí se starali o okna, aby bylo dobře zatemněno. Odnikud nesměl problesknout ani kousek světla. Zatáhnout rolety nestačilo. Lidé kvečeru polepovali skla oken černými papíry.
„Pak jsme povečeřeli; jídlo bylo možná o něco bohatší než jindy. A dál? Šli jsme spát a doufali, že příští rok bude lepší a ve zdraví ho přežijeme. Na půlnoc jsme nečekali."
Snad tato zkušenost zapříčinila, že Břetislav Vonšovský dodnes poslednímu dni v roce nepřikládá valný význam. „Je to jen den v kalendáři, nic víc. Ani předsevzetí si nedávám," prozrazuje.

Organizaci plánoval dopředu

Křemže – Když byl Jan Mejzlík z Křemže na škole, žil silvestrovskými oslavami už od září. Zorganizovat takovou párty totiž chtělo pořádné přípravy. A ty mladý student v žádném případě nepodceňoval. „Pracovali jsme na tom opravdu pečlivě," usmívá se dnes. „Vždycky jsem si prosadil, že jsme silvestr slavili například v Horní Plané či ve Frymburku. Zaplatili jsme si tam pokoj a příchod nového roku si patřičně užili."

Dnes už Jan Mejzlík pokoj na Lipensku k tomu, aby přivítal nový rok, nepotřebuje. „Pokud se mám zamyslet, jak silvestr vnímám dneska, tak bych řekl, že je to jen mejdan, který se dá uspořádat kdykoliv."
Přesto má křemežský patron jasno – na silvestra by nikdo neměl být sám! „Sedět doma sám a koukat na televizi, to je špatný začátek nového roku. Takhle by to být nemělo," dodal.
Je mezi dřívějšími a dnešními oslavami nějaký rozdíl? Jan Mejzlík má jasno: „Ano, je!"
Dneska lidé rádi odpalují pyrotechniku, což dříve neexistovalo. „Tehdy byly slyšet akorát tak dělbuchy, které kluci kradli v kasárnách. Petardy jako takové neexistovaly," zavzpomínal Jan Mejzlík. „Pyrotechnika je novodobá záležitost, která mě nikdy nenadchla."

Rachejtle nahrazovaly prskavky

Prachatice – Bez ohňostrojů, ale neméně veselý, býval silvestr podle Karla Hrůzy v době, kdy mu bylo dvacet let. „Alkohol k němu vždycky patřil, stejně, jako různé delikatesy. Jiné to bylo hlavně v tom, že nebyla žádná kolektivní zábava, večer se trávil v kruhu rodinném, dost často se sousedy, ale za dveřmi bytů," vzpomíná. O půlnoci si v domě v Teplicích, kde bydlel, spouštěli z balkonu prskavky. „Byl to takový náš malý ohňostroj," usmívá se.

Problémy se sháněním výjimečných delikates také nepamatuje. „V obchodech, kam jsme pravidelně chodili nakupovat, se dalo třeba měsíc dopředu domluvit, co bychom chtěli," popisuje.
Později pak pro první rachejtle a petardy jezdili do východního Německa. Jako kulisa silvestrovského večera nechyběla televize s různými kabarety. „Byly to vtipy a hlášky, které se daly vykládat různě. Buď to člověk vzal jako vtip, jak byl řečený, nebo v tom mohl najít různé jinotaje," říká k zábavě poplatné tehdejší době.

„Pak přišla doba, kdy jsme jezdili trávit silvestra se známými na hory. V mých vzpomínkách jsou to zimy, kdy bylo opravdu hodně sněhu," říká.
Scházení se o půlnoci na náměstích je až otázkou současnosti. „A musím říci, že mě to tak vyhovuje, rád se scházím si lidmi," dodal.

Televize nebyla při oslavách třeba

České Budějovice – Na oslavy konce roku a příchodu toho nového za svých klukovských let rád vzpomíná Jiří Ludačka z Českých Budějovic. „Když jsem slavil silvestra jako malý kluk, bylo to víceméně podobné jako v těchto letech," tvrdí. Přesto ale vzápětí vypočítává rozdíly, nad kterým by dnešní mládež mohla jen kroutit hlavou.

„Do svých asi 15 let jsem trávil silvestr s mými rodiči doma. Už jako větší kluk jsem směl na chatu s kamarády. Samozřejmě pro nás platilo přísné nařízení rodičů, a to znělo: Kouřit smíte jen minimálně," vzpomíná na obvyklé varování.
Chybět nemohlo ani občerstvení. „Každý jsme přinesli chlebíčky a jiné dobroty, ale většinou jsme žili jen zábavou a pitím. Televize nebyla a nebyla ani potřeba. Večer jsme trávili jen při rádiu a nebo jsme si hráli na kytaru trampské písně a u toho jsme popíjeli pivo. Na novoroční přípitek jsme měli také pivo, protože na šampaňské jsme neměli peníze," směje se Jiří Ludačka.

„Brzo ráno všichni upadali do hlubokého spánku, jen já a pár jedinců jsme vytrvali a pozorovali z okna, jestli se již rozednívá," vzpomíná. Tento rok stráví Ludačka silvestr ve svém bytě se svou ženou. O půlnoci se chystají dívat z okna na ohňostroj.

Na Nový rok potkala svého muže

Strakonice – Když bylo Věře Mlíčkové (78) ze Strakonic dvacet let, scházeli se na silvestra u muziky. „Byl tam vždycky houf lidí," vzpomíná. „Ohňostroje tehdy nebyly. Ale i tak jsme chodili na půlnoc ven, sešla se celá ves," pokračuje.
Nový rok pro Věru Mlíčkovou býval v podstatě obyčejný den. „Byli jsme doma. Žádné zvláštní tradice jsme neměli," krčí rameny.
Tehdy dvacetileté Věře se ale první leden do života zapsal zlatým písmem. „Bydlela jsem tou dobou na svobodárně v Jindřichově Hradci. Na Nový rok jsme se šly s děvčaty podívat, co dávají v kině Na Střelnici. Cestou jsem náhodou zvedla hlavu a uviděla Pepíka, svého budoucího muže," usmívá se.

S manželem se prvně potkala půl roku před tím na letní zábavě. Pak už se neviděli. „Učil se v Hranicích na Moravě kovářem, takže po létě odjel do školy. Potkali jsme se až tenhle den," vypráví.
Od té doby se spolu scházeli. „Čekal na mě klidně i do deseti hodin večer, než půjdu z práce. A pak, přibližně rok a půl od osudového setkání, jsme se vzali," končí svůj příběh.
A co si před lety přála do nového roku? „Aby jsme byli všichni spokojení. Byli jsme už tehdy, ale věřili jsme, že může být ještě líp. Dnes si přeji, aby to v republice za něco stálo a ohlíželi se i na nás."

Silvestry jsme vždy protančili

České Budějovice – Na oslavy posledního dne roku vzpomíná Hedvika Zemanová ráda. Dnes tráví silvestra většinou za plným stolem chuťovek a před televizí. „Tenkrát to bývalo samozřejmě daleko lepší. Tancovali jsme jako o život," říká Hedvika Zemanová. Na silvestrovské zábavy chodila od svých patnácti let. „V Budějovicích to bývalo v sokolovně, ale vyráželi jsme i po okolních vesnicích. Ty nejlepší zábavy asi byly ve Starých Hodějovicích a pak právě v sokolovně. Většinou tam bývaly dvě kapely – dechovka, a pak další, která hrála třeba jazz. To jsme řádili," směje se.

Na zábavy vyrážela se svým manželem a dalšími známými. „Chodili jsme většinou tři čtyři páry dohromady. Po skončení jsme se pak vraceli nad ránem pěšky do Nedabyle. A to byla dlouhá štreka, sedm kilometrů. To jsme cestou úplně vystřízlivěli."
Nechybí ani vzpomínky jako vystřižené z filmové Vesničky mé střediskové. „Jednou jsme se vypravili na zábavu do Hůrky, přijel manželův bratranec z Prahy, přišli jsme tam a oni ho hned polili pivem, jak už byli opilí," vzpomíná.
Později jezdili Zemanovi na silvestra k dceři. Ani tam nechyběl tanec. „Se zeťákem jsem tancovala, až jsem ho uhnala," směje se Hedvika Zemanová.

Konec roku vždy patřil setkáním s přáteli

Jindřichův Hradec – Třiasedmdesátiletý František Maxa vzpomíná na oslavy konce roku velice rád.
„Ať už to bylo v mládí, kdy jsem byl ještě sám, nebo později s manželkou, vždy byl silvestr dnem, nebo spíše večerem, kdy jsme se scházeli s nejbližšími přáteli," vzpomíná. Když ještě studoval na obchodní akademii, trávili konec roku společně se spolužáky. „Když se zadařilo a rodiče někoho z nás odešli na oslavu mimo domov, pak jsme se scházeli u někoho doma," vypráví. „Koupilo se nějaké laciné ovocné víno a nesměly chybět chlebíčky, ale to jsme vždycky nějak dali dohromady. Každý vzal něco doma v lednici," usmívá se František Maxa při vzpomínce. Jak ale dodává, ráno na Nový rok nebylo vždy příjemné. „To víte, po tom ovocném víně nám bylo kolikrát pěkně ouvej."

Když později poznal svou budoucí manželku, silvestrovské oslavy se sice trochu změnily, ale stále zůstalo pravidlem, že večer patří přátelům. „Snad o žádném silvestru jsme nebyli sami s manželkou. Vždy někdo přišel k nám nebo jsme my šli někam na návštěvu," říká František Maxa. Jedinou změnu do oslav konce roku vneslo vždy narození dětí. „Protože máme obě děti prosincové, vždy první silvestr po jejich narození byl u nás doma. I když mi žena říkala, ať se jdu bavit s přáteli k nim, raději jsem byl doma. I tak to bylo pěkné," povídá dál.

Další změna přišla, když děti odrostly a odstěhovaly se. „Nějak jsme si řekli, že bylo dost silvestrů doma a nějakých deset let jsme potom chodili do společnosti," pokračuje. I takto trávené silvestry se ale neobešly bez společnosti přátel. „Pokud se dobře pamatuji, jedni z našich nejlepších kamarádů s námi silvestra netrávili jen asi třikrát," říká František Maxa a dodává, že i letos se opět sejdou. „Sice už zase u nás doma, ale to víte, už máme svůj věk." I tak se ale na poslední letošní setkání u sklenky sektu a něčeho dobrého do žaludku těší. „Nikdy nechyběly chlebíčky se šunkou, na ty se moc těším," uzavírá.