Do „civilizace“, obce Pohorská Ves, je to z Pohoří 11 kilometrů. A i ta leží v oblasti Novohradských hor, v bohem zapomenuté krajině. Není tedy divu, že život v Pohoří na Šumavě, které bylo ještě počátkem minulého století domovem necelé tisícovce lidí, a kde dnes zůstalo jen pár chalupářů, je pouze pro dobrodružné povahy. Mezi ty, kteří si Pohoří zamilovali v jeho dnešní podobě, kdy z desítek stavení zbyl prakticky jen kostel, patří i rodina Čihovských z Českých Budějovic. O životě na samém konci kraje vypráví Eliška Čihovská.

První zmínka o osadě Pohoří pochází podle historika Pavla Mörtla z roku 1758 v souvislosti s budováním sklárny na nedalekých Šancích. Ještě v roce 1890 zde ve 186 domech žilo 1077 Němců a 246 Čechů. Je to nejvyhledávanější místo spolu s pralesem Žofín, leží ve zvláštní vysokohorské krajině. Je to výchozí bod trasy po zelené na nejvyšší horu Novohradských hor Kamenec. Dá se odtud dostat i k vodním dílům Kapelung a Jiřičská nádrž na splavování dřeva.

Jak jste Pohoří přišla na chuť?
Vyrůstala jsem v nedale-kém Žofíně, kde měli rodiče chalupu. Po revoluci, když zmizely dráty u hranic, jsme se vydali prozkoumávat i místa, která byla do té doby nedostupná. A oblíbili jsme si i Pohoří na Šumavě. Proto jsme si tu s manželem asi před pěti lety koupili pozemek, kde dnes stojí naše chalupa. Ještě po revoluci stálo na Pohoří šest domů, ale postupně se z nařízení statiků začaly likvidovat. Teď už zůstal jen kostel, jehož část se, tuším, v roce 1999 také zřítila. Rakušané ale začali kostel opravovat. O obnovu této památky se nejvíce zasloužil Erich Altmann ze Stadlbergu.

Kolik času v Pohoří trávíte?
Máme malé děti, které ještě chodí do školy, takže jsme přes všední dny v Budějovicích a o víkendech i přes prázdniny na Pohoří. V zimě to moc nejde, člověk se odtud prakticky nikam nedostane. Ale to místo mám ráda. Řekla bych, že je to nejhezčí část Novohradských hor. Turisté zde natrefí na rašeliniště, lákavé jsou i otevřené prostory bez lesů. Na Pohoří je zkrátka moc hezky, anebo hodně škaredě. Nic mezi tím.

Kolik lidí tu dnes žije?
Trvalý pobyt má v Pohoří jeden člověk, ale nepobývá tu. Jinak sem lidé jen dojíždějí za rekreací. Chalupářů je tady asi dvanáct. Život v Pohoří není snadný, nakoupit člověk musí do Pohorské Vsi, to je asi patnáct kilometrů, a ještě tam stejně nesežene vše, co je třeba. Je možnost nakupovat i v Rakousku, kam je to celkem blízko.

Věnujete se podmalbě na sklo, která je pro oblast Pohoří typická.
Inspirovala jsem se v Rakousku, kde je podmalba vidět na mnoha místech, třeba na božích mukách. O této technice jsem pak zjišťovala více, ať už v muzeu, nebo přímo od malířů z rakouského Sandlu. Maluji podmalby, které jsou typické právě pro Sandl a Pohoří. Každá oblast měla v tomto směru jistá specifika. V Novohradských horách se třeba svatozáře malovaly světle modře, červené tváře světců byly zase docela rumělkové. Hojně se na malbách vyskytují i šípkové růže, tedy symbol typický pro zdejší kraj.

KRAJ V KONCÍCH
Při prázdninovém putování křižujete Jihočeským krajem, ale což to tentokráte zkusit po jeho hranicích?
Můžete začít s námi. Jaké zajímavosti na nich najdete, vám naznačí nový středeční seriál Deníku. Startujeme na hranicích Českokrumlovska. V Pohoří na Šumavě, ležícím v lůně nádherné přírody připomínající kanadskou, a zamíříme k Cetvinám, Radvanovu a Zvonkové.

Cetviny skrývají tajuplnou křížovou cestu a kapli jeskyňku

Lesní velikáni dýchají vlhkem po dešti, ticho jako v chrámu, jenom sem tam tíkne pták. Je rok 2000. Začínám stoupat do prudkého kopce v lese, kde se po člověku slehla zem, kousek od hranice české země se sousedním Rakouskem. Les voní houbami, také jich spoustu potkávám, ale teď mě zajímá něco jiného. Připadám si jako hledači a objevitelé zaniklých civilizací.

„Tak tady je,“ říká můj průvodce, revírník Jaroslav Michal z Bělé. „Kde?“ Zírám do lesního porostu a nedivila bych se, kdyby se z oparu stoupajícího z vlhké půdy vynořila lesní víla. A v tom ho spatřím. Staré zapomenuté kamenné zastavení dávné křížové cesty, o které už nikdo neví. Jdeme dál a revírník v křovinách a mladém porostu odhaluje další a další torza stojících nebo ležících kamenných zastavení, němých svědků minulosti. A pak zůstanu bez dechu stát. Tyčí se tu z kamene poskládaná jeskyňka porostlá mechy a lišejníky, jako stvořená pro poustevníka. Je to kaplička. O kus dál stojí jiná, větší, s rozpadající se střechou. „Slýchával jsem, že z Cetvin kdysi vedla křížová cesta. Až jsem jednoho dne náhle před jedním jejím zastavením stanul. Dal jsem se do hledání podobně jako houbaři po dobře schovaných hřibech, až jsem je našel všechny,“ vypráví Jaroslav Michal. „Chtěl bych tu křížovou cestu zpřístupnit lidem. Cyklotrasa do Cetvin vede, ale nikdo netuší, že je tu ještě takováhle nádhera.“

Píše se rok 2011 a všechno je jinak. Jaroslavu Michalovi se za pomoci řady lidí jeho záměr podařil. Z Cetvin vede směrem k hranici obnovená lesní cesta, kterou nejenom lemují nově osázené stromky, ale především ona kamenná zastavení s opravenými křížky a vymalovaným příběhem Kristovy strastiplné cesty. Obě kapličky jsou opravené, tu v podobě jeskyně chrání dřevěná stříška a u cesty je i opravená lesní studánka. Nechybí ani keramický puclák, aby se poutník mohl z údajně léčivého lesního pramene napít. Tak na zdraví, chutná náramně!

Cetviny bývaly městysem s převládajícím německým obyvatelstvem nedaleko hraniční řeky Malše. Náměstí tvořilo asi 25 usedlostí, vévodil jim kostel Narození Panny Marie. Ten jediný spolu s objektem pohraniční stráže se zachoval dodnes. Cetviny spadly do zakázaného pásma a postupně byly srovnány se zemí. Kostel chátral. Od roku 1995 ale začala jeho rekonstrukce s vydatnou pomocí bývalých rodáků. Kostel je otevřen jen při výjimečných událostech. Nedaleko něho začíná křížová cesta. Do Cetvin vedou i cyklotrasy.

Na nejjižnější bod České republiky stále míří děla

Víte, kde dodnes míří na českou hranici dělové hlavně? A kde je dodnes každý poutník vycházející od nás na jih hlídán mohutnými palisádami rakouské domobrany? V tom nejjižnějším bodu České republiky. A ten najdeme nedaleko Vyššího Brodu v takzvaném Vyšebrodském průsmyku. Leží na trase bývalé Solné stezky mezi rakouským Radingem a dnes už neexistující českou příhraniční obcí Radvanov.

Hranici tady tvoří koryto potoka. Mostek přes potok hlídají takzvané Švédské šance, palisádové opevnění, které tu stojí z dob třicetileté války. Působivým doplňkem jsou i repliky historických děl.

„Opevnění i děla tady skutečně historicky stála. Postavili je tu Rakušané, aby zamezili vpádu Švédů od nás na své území v roce 1642,“ připomněl několik týdnů před svým nedávným skonem loučovický znalec historie František Schusser. „Švédských šancí stálo podél hranic několik. Další postavila rakouská domobrana nedaleko odtud, u Svatého Tomáše.“

Švédská vojska, která tehdy loupila a drancovala také ve Vyšším Brodě, vyslala k hranicím průzkumný oddíl. A protože Rakušané už se na možný vpád Švédů dlouho připravovali, přivítal seveřany u hraničního potoka z rakouské strany pohled do ústí dělových hlavní a především nejistota, kolik že se za palisádami skrývá obránců, a tak zaveleli ústup.

„Nejjižnější bod republiky lidé najdou vlevo od mostku ve směru do Rakouska,“ řekl značkař českokrumlovského odboru Klubu českých turistů START Vladimír Rakouš. Zároveň připomněl, že na podzim loňského roku tady byl napříč hranicemi konečně slavnostně otevřen turistický přechod.
„Znovuzrození přechodu a stezky bylo výsledkem osmiletého snažení, protože vznik turistické stezky doprovázel dlouholetý soudní spor o pozemky,“ doplnil Vladimír Rakouš.

Byť dodnes míří děla z Rakouska směrem do Čech, divoká doba válek nebo železné opony je minulostí. Stejně tak ale i doba slávy této obchodní trasy. Tu později nahradila konkurenční trasa Solné stezky podél Malše směrem na královské město České Budějovice a dále až do Prahy