„Přejdi Jordán, řeku všech nadějí,“ zpívá Helena Vondráčková ve známé písničce. Text pojednává o posvátné řece Jordán, jejíž vodou Jan Křtitel pokřtil Ježíše.  Kdyby měla zpěvačka zpívat o táborském Jordáně, patrně by slova zněla: „Přejdi Jordán, údolní nádrž mnoha tajemství.“

Tajemstvím Jordána (mimochodem podle použití druhého a šestého pádu poznáte, jestli mluvčí pochází z Tábora; rodilý Táborák totiž stejně jako jeho předci chodí zásadně okolo Jordána a plave v Jordáně, a ne Jordánu, a je Táborák, a ne Tábořan – bez ohledu na to, že současná Pravidla českého pravopisu doporučují používat druhé varianty slovních tvarů), tak tedy tajemstvím Jordána je už jeho samotné pojmenování.

Proč právě Jordán?

Písemné doklady totiž Jordán poprvé nazývají Jordánem až roku 1533. Zato roku 1523 se o něm píše jako o Novém rybníce nad městem a také Rybníce u města, a ještě předtím, roku 1515, má prostý název Velký rybník.

Tím se blížíme k roku 1492, kdy měl být Jordán založen. Jenomže ani tento údaj není docela jistý, neboť pochází z táborských radních manuálů až z roku 1610. Mezitím se vystřídalo několik generací. Předali si datum o založení rybníka bez „informačních šumů“? A proč pojmenovali městský rybník podle biblické řeky Jordán až jednačtyřicet let po jeho předpokládaném založení? Navíc v té době už bylo husitství totam a s ním i jeho zvyklost přejmenovávat místa v krajině podle biblických reálií. Proti přejmenování na Jordán mluví i fakt, že vodní nádrž dostala jméno podle tekoucí řeky. Mnohem přiléhavější by ji bylo v biblickém kontextu nazývat Galilejským jezerem, kde Ježíš činil zázraky.

Kdo Velký rybník překřtil na Jordán, nevíme. Historik Stanislav Zita připomíná, že úseku Tismenického potoka tekoucího od jordánské hráze se až do začátku 20. století říkalo Jordánský potok.

Ale odkdy přesně? A neříkali mu tak lidé jen proto, že vytéká právě z Jordána? Na to historické prameny nedávají odpověď.

Sběratel pověstí Jaroslav Wimmer má svou hypotézu: „Název Jordánský potok může pocházet už z roku 1420, kdy husité založili Tábor. V té době totiž jistebničtí husité přejmenovali horní tok říčky Smutná na biblický Cedron. Je možné, že lidé na Hoře hradiště Tábor udělali něco podobného s Tismenickým potokem, který část jejich pevnosti zdola obepínal. Je v tom i logika, že tekoucímu potoku, můžeme snad říct i říčce, dali jméno podle řeky. Když byl o přibližně sedmdesát let později založen Jordán, oficiální místa ho sice nazvala Velkým rybníkem, ale lidově se mu podle Jordánského potoka říkalo Jordán. A nakonec se z lidového pojmenování stal roku 1533 právoplatný název.“

Mlynář ze Záchoda

Dalším tajemstvím Jordána je, proč se na vybudování jeho čerpadla podílel mlynář Matouš Zych z blízké vsi Záchod (ta byla roku 1683 přejmenována na současný Náchod, jelikož slovo záchod postupně opustilo svůj původní význam – zacházka). Zych se věnoval také řemeslu rurmistra. Na výstavbě stroje, který pak z Jordána čerpal vodu a vedl ji nahoru do města, se podílel přesto, že napuštěním Jordána se utopil právě jeho mlýn. Zych to dopředu věděl. Proč mu to nevadilo?

Odpověď na to dává Karel Thir v knize Dějiny táborského pivovarnictví. Zych si totiž vymínil, že bude dostávat po groši z každé várky piva ve městě a tato renta přejde i na jeho syna a vnuka. A jelikož se v Táboře vařilo pivo hojně, mlynář předpokládal, že tím svou rodinu nadlouho a bohatě zabezpečí. Věřil tomu natolik, že do stavby vodního stroje vložil i svých 60 kop grošů. Ztrátu mlýna oželel.

Už jeho syn se ale renty zklamaně vzdal. I on pracoval jako rurmistr. „Roku 1567 uchází se k císaři Václav Poněšický, syn Matouše Zicha, který vodu na Tábor dovedl,“ píše Karel Thir. „Otec prý měl dříve mlýn pode vsí Záchodem, který mu Jordánem byl vytopen, aby odtud voda na Tábor vedla. Za to s ním byla učiněna smlouva, aby z té vody užitek bral do třetího kolena. Ale když prý Václav po smrti otcově sám jinde vodní stroje stavěl, Táborští zatím jiného rurmistra potřebovali. Když se pak vrátil a žádal, aby mu ta živnost byla zase propuštěna, nemohl prý toho užíti, ale nabízeno mu týdně po tolaru, čehož on nechce přijati, neboť »dříve do tří i čtyř kop užitek týdně byl«.“

Poněšický císaře žádá, aby mu Táborští alespoň vrátili oněch 60 kop, které jeho otec vložil do vybudování stroje. Zdali mu je opravdu vrátili, o tom jsem nikde zprávu nenašel.

Nejen Jordán, ale celý Tábor a jeho okolí jsou plné tajemství, jejichž rozkrývání může být příjemným koníčkem pro kohokoliv, kdo má tuto oblast rád.
Uvědomil jsem si to při čtení článku „Paďousy byla nadávka…“, který vyšel v Táborském deníku 3. prosince tr. K možným příčinám, proč se Sezimově Ústí lidově říká Paďousy, bych rád připojil názor Josefa Rejlka, otištěný ve třetím čísle časopisu Naše řeč z roku 1932. „Jako student jsem dostal do ruky výroční zprávu táborského muzea asi z let 1900 až 1904 a v ní jsem se dočetl, že na místech bývalého Sezimova Ústí, spáleného roku 1420 při založení nynějšího Tábora, vznikla časem vesnice zvaná Poděhusy, která teprve asi roku 1820 dostala jméno Starý Tábor. Ve druhém ročníku Naší řeči píše dr. Hostaš o Poděvusích na Horšovotýnsku. To mě přivedlo na myšlenku, neužívalo-li se snad slova Poděhusy – Podě(v)úsy pro stará zmizelá osídlení nebo později pro osídlení nová, vzniklá na místech osídlení dřívějších, a neznamenala-li  tedy rčení »jdi do Paďous« původně »jdi do vesnice, která se ztratila (někam poděla)«,“ píše Josef Rejlek, překladatel z francouzštiny, narozený v Čekanicích u Tábora roku 1888 (zemřel roku 1958 v Berouně).

Řekněte sami, není to zajímavé?

Josef Musil