Hlavu jim zamotali manželé Horváthovi, které na cenu navrhli čtyři občané Tábora za jejich přínos kulturní scéně ve městě. Komise pro posuzování návrhů je nakonec ke schvalování předložila jako jeden subjekt, byť jistá si zřejmě moc nebyla, protože stoprocentní shody nedosáhla.

„Hlasování komise nebylo jednomyslné, ale většinové," upřesnil starosta Jiří Fišer. Komise jim ze tří doručených návrhů předložila dva: Čestmíra Smolku a manžele Horváthovy. Pro Františka Dědiče z ODS byl tento „precedent" nehlasovatelný. Poukazoval na status udělování ceny, který vylučuje coby příjemce skupinu.

„Není to správně navržené, manželé jsou dvě fyzické osoby. A ani dělení (finanční odměny) neodpovídá, protože má být rovným dílem," upozorňoval František Dědič, od něhož pak hlas získal pouze Čestmír Smolka.

Právnička města Dagmar Vacková mu dala za pravdu, nicméně pouze v tom, že dosud takové zvyklosti byly a cenu dosud neudělili skupině. A ačkoli František Dědič usuzoval, že postup města bude v rozporu s přijatými pravidly, trval starosta na hlasování v předloženém znění.

„Můžeme být v nějakém rozporu, to se nedá nic dělat." Čestmír Smolka získal 23 hlasů, Horváthovi patnáct.

Čestmír Smolka
Návrh přišel od OV KSČM, a to za jeho protinacistický odboj v době II. světové války.
Jmenovaný (1924) je členem ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu, KSČM a čestným předsedou historické skupiny partyzánské brigády Jana Žižky. Své zkušenosti předává dětem.
Hlasování: podporu získal od 23 zastupitelů. Zdrželi se Aleš Gucko (ČSSD) a Simona Žirovnická (ODS). Nehlasoval Petr Krůček z TOP 09.

Horváthovi
Terezu (1973) a Juraje (1974) Horváthovi navrhli Stanislav Dvořák, Eva Měřínská, David Peltán a Vojtěch Morava za přínos kultuře: Baobabí léto, výstavy v galerii Baobab a mezinárodní festival malých nakladatelů Tabook. Hlasování: podpora od 15 zastupitelů. Zdrželi se F. Dědič, H. Randová, I. Ravandi, M. Tenkl, J. Zvěřina a S. Žirovnická za ODS, za KSČM V. Ebert, L. Šedivý, R. Novotná, H. Škrdletová. Nehlasoval P. Krůček, TOP 09

Co říkají pravidla
Odměna: 30 000 Kč (při větším počtu oceněných se dělí) a přiměřený věcný dar
Udělení: za celoživotní přínos nebo výraznou aktivitu se vztahem k městu v oblasti umělecké, kulturní, sportovní, vědecké, společenské, ekonomické, ekologické či technické. Je určena občanu ČR s trvalým bydlištěm v Táboře
Komise: sedmičlennou komisi jmenují na návrh starosty členové zastupitelstva  

Vrátil se domů a živého už nikoho nenašel

Tábor – Bylo mu něco přes dvacet, když se Čestmír Smolka vrátil domů a už nikoho ze své rodiny nenašel mezi živými. Vzpomínky na válečná léta ani po více než 60 letech bývalému partyzánovi neblednou.

Čestmír Smolka je čerstvým držitelem Ceny města Tábora 2013 (fyzicky ji převezme dle zvyklostí až při festivalu Táborská setkání). Tábor ocenil jeho protiněmeckou činnost, statečnost a nasazení při odboji. „Mě to moc překvapilo, protože já nejsem Táborák, vždyť já jsem Valach. Ale žiju tady hodně dlouho, takže mám pochopitelně radost," reagoval na naše sdělení o udělení ceny.

Partyzánem na Valašsku se stal ve dvaceti letech a do Tábora se dostal až jako voják z povolání v roce 1960. Od dva roky později si přivedl i rodinu. Táborské ocenění zdaleka není jeho prvním. Za službu pro vlast jich nasbíral celou řadu. „Mám jich asi dvaatřicet," říká hrdě.

Hned po osvobození nastoupil na vojenskou akademii v Hranicích a po dvou letech ji opustil s hodností poručíka. Vojenskou uniformu odložil až s nástupem do penze, ale jak s úsměvem říká i ve svých 89 letech se bývalý velitel tankového pluku cítí být vojákem v záloze.
Všemu předcházelo totální nasazení, ze kterého v roce 1944 utekl a přidal se k partyzánské brigádě Jana Žižky. „U ní jsem byl až do konce války. Bylo to strašný, protože při odboji na frontě máte nepřítele před sebou, kdežto my jsme ho měli všude kolem, ze všech stran. Nikdo nevěděl, kde je," vzpomíná na dobu, kterou dodnes šíří mezi děti.

Vyhazovali do vzduchu mosty i celé vlaky, přepadávali četnické stanice, napadali německé posádky. Strach? Ne. Ten musel stranou, kdo měl strach, stal se snadným cílem. Hrůzu si uvědomil až po návratu domů.

„Můj otec zemřel přirozenou smrtí ve čtyřicátém třetím, ale ostatní mi zemřeli až na konci války. Dozvěděl jsem se to až po návratu. Můj bratr byl taky v domácím odboji, připravovali nálože na vyhození vlaku, ale nešťastnou náhodou jim doma chytly a vybuchly. Všichni tam zůstali: matka, sestra, bratr a dva partyzáni. Taková byla válka, člověk tragédie bral skoro normálně. Bolet mne to začalo až za několik let."
Dnes se do budoucnosti dívá spíše pesimisticky, dokonalý mír prý nebude nikdy a svět spěje k dalším válečným konfliktům. „Mladým se válka pořádně nepřipomíná, děláme to jen my, odbojáři, když nás někdo pozve na besedu. Kdejaké dítě o válce vůbec nic neví, a to je špatně. Říkejte jim pak, že já jsem ve válce přišel o všechno."

Oba se doplňují: ona slovem, on obrazem

Tábor – Když se v Táboře vysloví jména Tereza Horváthová a Juraj Horváth, neexistuje snad nikdo, kdo by je neznal. I oni letos při táborských slavnostech převezmou z rukou starosty cenu města. A jak je vidět, oba si úspěchu váží.

„Znamená to, že to, co děláme, tedy od nakladatelství, přes galerii a knihkupectví Baobab, Baobabí léto, po festival Tabook, v Táboře přijali za své. Moc si toho považujeme a cítíme se být zase o trochu více Táboráky," říká Tereza Horváthová, spisovatelka, překladatelka a spolumajitelka rodinného nakladatelství alternativní dětské literatury Baobab.

Jedno ocenění už má několik let doma. Za svou pohádkovou knihu, kterou nazvala Modrý tygr, je držitelkou Zlaté stuhy za rok 2005. Navíc v tomto případě nezůstalo jen u knihy, ale příběh se dostal i do kin. Zfilmoval ho Petr Oukropec a do hlavních rolí obsadil Jana Hartla a Báru Hrzánovou. Tereza Horváthová si ke snímku napsala scénář.

Juraj HorváthS manželem Jurajem tvoří při práci dvojici a jak sama poznamenala, je to tvůrčí proces na mnoha úrovních. „V podstatě se prolínáme. Juraj je spíše přes obraz, já zase přes slovo a oba organizujeme… Kromě práce také naší velkou rodinu. Často je to zábavná, napínavá a někdy dost dobrodružná cesta prací a životem," hodnotí spisovatelka a překladatelka.

Juraj Horváth vystudoval ilustraci a grafiku v ateliéru Jiřího Šalamouna, Tereza Horváthová zase francouzský jazyk a literaturu. „Chtěli jsme dát příležitost mladým ilustrátorům a chtěli jsme také dělat knihy pro děti. Ale jinak, než bylo typické pro celá devadesátá léta. Chtěli jsme navázat na velkou tradici třicátých a šedesátých let a přihlásit naši generaci k odkazu velkých osobností autorské knihy pro děti nebo spíš autorských příběhů pro děti – od Josefa Čapka přes Ondřeje Sekoru až po Jana Wericha…" vysvětlila důvod, který ji přivedl k psaní dětské literatury a oba k založení vlastního nakladatelství. Nejmenší čtenáři se tak prostřednictvím jejich knih mohou bavit a navíc jim pomáhají otevřít vše neviditelné.

Za úspěch nebo spíš zázrak považuje, že v této zmatené době, kdy lidé před kulturou a vzájemností dávají přednost hektické práci, penězům či rychlým autům, se jim daří dělat práci a přitom mít velkou rodinu. „Potkali jsme spoustu skvělých lidí, kteří práci sdílejí s námi a pomáhají zcela nezištně," dodala Tereza Horváthová.