Roku 1774 Tábor zřídil hostinec výhradně pro vojáky. Po době hladomoru, kdy se zase rozběhla výroba piva, to byl vítaný zdroj příjmu pro město, protože hlavně vojáci měli peníze na utrácení za pivo. Správce neboli hospodář této hospody, která se jmenovala Na Očistci, dostal přísný zákaz nalévat civilistům.Představitelé města si raději zavolali na úřad i jeho manželku a nařídili jí, aby svého muže ohlídala, jinak oba budou za každý zjištěný přestupek platit pokutu jeden zlatý, což byly tehdy velké peníze.

Zato nad přestupky vojáků město poněkud přivíralo oči, což se projevilo ve vyhlášce ze 4. července 1774. „Měšťanstvu má se intimirovati, by svý šaty před vojákami, by jim odcizeny býti nemohly, dobře skovali, jakož i vojáky žádný do quartiru nepřijímali."

Vojsko však v Táboře nebylo jen kvůli pití piva. Právě vojáci měli zadusit případné ohnisko selské rebelie. Už za hladomoru se bouřili vyčerpaní sedláci proti bezcitné vrchnosti a tohle nebezpečí viselo ve vzduchu neustále.

Následujícího roku propukly selské bouře v severních Čechách. Povstání se tam připravovalo už od léta 1774 a vůdci vzpoury ho snad chtěli odstartovat 16. května 1775 přímo v srdci českých zemí, v Praze, při procesích konaných k svátku svatého Jana Nepomuckého.

Povstání se ale neplánovaně rozhořelo už v lednu a únoru 1775, a to na několika panstvích na severu a severovýchodě Čech. Odtud se vzdor šířil do dalších panství. Zažehla ho fáma, že vrchnost před prostým lidem naschvál tají císařský patent, kterým se ruší nevolnictví. Poddaní vzrušeně mluvili o jakémsi zlatém patentu, odmítali robotovat a místo toho se chápali zbraní a útočili na kanceláře vrchnosti.

Co když se selský boj přelije až na jih, kde se nikdy nezapomnělo na to, jak Kubata dal hlavu za blata po selské rebelii v roce 1581? Co když už se sedláci na vesnicích kolem Tábora tajně vyzbrojují? Co když ze severních Čech přijde nějaký ideolog lidové revoluce a začne organizovat poddané k povstání? Místní vrchnost začala přijímat preventivní opatření.

Sedmého dubna 1775, tedy krátce po události, která vstoupila do dějin rčením „dopadli jako sedláci u Chlumce", dostali fortnaři a správci bran v Táboře nařízeno, aby nikoho cizího nepouštěli do města bez důkladného prozkoumání jeho dokladů a zjištění, za jakým účelem chce do Tábora vstoupit. „Má se měšťanstvu a židovstvu oznámiti," pokračoval příkaz, „by od sedlských rebellantův a loupežníkův pod hrdelním trestem nic nekupovali." Trest smrti za neuposlechnutí – situace je opravdu vážná.

A tajně přechovávané zbraně? Zaměřila se na ně hned další vyhláška z 27. dubna: „Dle prošlého circularu má se u všech poddaných visitací státi, zdaž zbraně, palaše neb jiný nástroje nemají a takové se jim mají pobrati a consignací takovejch zbraní učiniti."

Pohlídka se uskutečnila v následujících dvou dnech. Písař zapsal: „Při kterej se vynašlo, že poddaní vesní nic více než … kusů zbraně měli a ta se vzala." Proč napsal namísto počtu zbraní jen několik teček, těžko říct. Nějaké zbraně se tedy v okolních vesnicích našly, ale podle obratu „nic více než" se dá soudit, že jich nebylo mnoho.

Autor: Josef Musil