VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kulturní dům ve Veselí nad Lužnicí byl jejím dítětem

Tábor – Ženy naruby.

13.10.2010
SDÍLEJ:

Kulturní dům ve Veselí nad Lužnicí byl jejím dítětem. Jeho vedoucí dělala Lidmila Lavičková do roku 1982.Foto: DENÍK/ Kateřina Nimrichtrová

Copak téhle ženě může být šestaosmdesát let? Vzpřímená chůze, energie na rozdávání, jazyk jako břitva, jenž následuje stejně bystrou mysl. Přestože by se nabízelo nazývat Lidmilu Lavičkovou nestorem veselské kultury, je spíše jejím enfant terrible (z francouzštiny hrozné dítě, postrach rodiny; ten, který všechny uvádí do rozpaků svou upřímnou prostořekostí). „Já už ve svém věku nemám co ztratit, víte,“ reaguje na otázku, co stojí za tím, že do všeho šije a nebojí se tnout do živého. Tuto ženu, která se stala držitelkou Ceny města Veselí nad Lužnicí 2008, je zkrátka třeba vnímat jako lakmusový papírek veškerého dění ve Veselí.

Na první pohled se zdá, jaká jste veselská patriotka, vy jste se ale ve Veselí nenarodila…
Já se ale jako Veselák cítím. Jsem naplaveninou už padesát let. Za tu dobu už vám leccos přiroste k srdci. Narodila jsem se ve Dvoře Králové. Seděli jsme nedávno pod pergolou a kdosi se mě zeptal, kam ještě letos vyrazím. Nikam, říkám, protože jsem byla v Rakousku, Německu, Lichtenštejnsku a v Curychu a v září vždycky ještě vozím osmnáct kardiaků a osmnáct diabetiků na rekondici do Kašperských Hor. A můj milovaný vnuk na to povídá: Naše babča jede do Dvora Králové, má totiž sto dvacet let po maturitě…

To číslo si žádá uvést na pravou míru…
Od maturity, tedy od té první, protože po válce jsem si dodělala ještě jednu, mě dělí sedmašedesát let. To škola, na které jsem studovala, slavila sto dvacáté výročí. Takže jsem se do Dvora Králové opravdu vypravila oslavit výročí gymnázia, na kterém jsem v roce 1943 odmaturovala. To byly vlastně poslední maturity, než je Hitler zakázal. Ročníky po nás je dělaly až v září 1945. Můj muž měl sice maturovat v jednačtyřicátém, ale protože chodil do školy v Jihlavě, a ta byla v té době už německá, tak nemohl. Hitler tu zrušil střední školy hned zkraje.

A jak to bylo s tou druhou maturitou?
Po válce jsem chtěla dělat farmacii. V pětačtyřicátém roce brali na vysokou školu bez jakýchkoli zkoušek všichny, kteří měli tak zvaně rozštudováno . A také ročníky do roku narození 1922. A protože jsem až čtyřiadvacátý, měla jsem smůlu. Nám řekli, že musíme dva roky počkat, protože na školách byl díky tomu obrovský přetlak. Já už jsem ale nechtěla čekat, tak jsem si udělala nástavbu zdravotní školy.

Všichni vás znají, jak se pohybujete v kultuře, pracovala jste někdy taky v oboru, který jste vystudovala?
No jistě. Pět let v Dobříši vedoucí protituberkulózní poradny. Deset hodin jsem seděla vedle rentgenu. A vzhledem k tomu, že jsme byli jediný rentgen široko daleko, tak ve čtvrtek jsme fotili kromě plic i žaludky. Pak jsem dělala pět let krajskou dětskou sestru v Jihlavě. Tehdy se poprvé uzákonilo očkování proti černému kašli. Já jsem vždycky musela schytat nějakou novinku. V Dobříši jsme zase jako první v republice začali s očkováním proti tuberkulóze. Mámy nám rvaly děti z rukou, protože jim pícháme tuberu, nebyla to žádná legrace. A pak jsem ještě dělala pět let v Čedoku.

Proč jste odešla ze zdravotnictví?
Bydleli jsme dvacet kilometrů za Jihlavou a manželova maminka najednou těžce onemocněla. Já jsem v té době byla často třeba tři dny mimo domov, a to najednou nešlo. Manžel mi sehnal místo v Čedoku a já nastoupila do zahraničního oddělení.

Z Jihlavy jste pak přišla do Veselí. Jak vás sem osud zavál?
V roce 1960 se zrušily některé kraje a také ten Jihlavský. Manžel měl jít původně do Brna, mně se tam nechtělo. Pak zavolali z Budějovic, že jižní Čechy mají málo techniků – vysokoškoláků, a tak nás nalákali do Veselí. A já když někam přijdu, musím budovat. Tak jsem začala budovat i tady.

Tak postupně. S čím jste začínala?
Se sociálním zařízením na staré radnici. Tam to vypadalo strašně. Podařilo se mi sehnat peníze a udělali jsme na staré radnici fasádu. Nádhera. A pak už jsem začala s budováním nového kulturního zařízení. V té době jsem byla zaměstnancem Jednotného závodního klubu ROH Blata. Sdružovali jsme všechny veselské závody, osmnáct jich bylo. A mně se podařilo opět sehnat peníze na ústředí ROH. Vzhledem k tomu, že nový kulturák se měl stavět v akci „Z“, tak rozpočet nesměl překročit pět milionů. Ta stavba ale nakonec vyšla na devatenáct milionů, protože Veselí stojí na vodě a na pískách a než se začalo s vrškem, musely se zapustit piloty hluboko do země.

Budovala jste v práci, budovala jste i doma?
Tchán v roce 1973 oslepl a my si s mužem řekli, že už je na té Moravě nemůžeme nechat. Tak jsme přistavěli a vzali si jeho rodiče sem. Takže i doma jsme budovali.

Po kariéře vedoucí kulturního střediska jste se stala vedoucí veselského biografu. K tomu se také váže jedna historka…
Byla jsem asi rok v důchodu, když mi zavolal inženýr Faflík, že by potřeboval píchnout. Tehdejší vedoucí kina musel do nemocnice, tak jestli bych to za něj na měsíc nevzala. Do kina už se nevrátil a já tam zůstala dalších sedmadvacet a půl roku. A teď ho město prodá. Šedesáté výročí, které by biograf oslavil v příštím roce, už společně neoslavíme. Tohle nepochopím. V zastupitelstvu je to samý doktor, samý inženýr a magistr a z jednadvaceti jich šestnáct hlasovalo pro to, aby se kino prodalo. Kultura asi pro ně není důležitá. Nikoho z nich neuvidíte, aby přišel na vernisáž, do kina, do divadla, na koncert. Možná ani nevědí, co to vernisáž je.

Kino bylo vaše dítě, sedmadvacet let je dlouhá doba, to jste stihla spoustu osvěty…
Řeknu vám jednu perličku. Jezdívali jsme s dětmi ze školy každoročně do Budějovic do divadla. Měla jsem takový kádr šesti holek z devítky a ty mi pomáhaly zvládnout ta mrňata. Pokaždé jsem si s nimi povídala o tom, kam jedeme a jak se tam mají chovat, jak nemají odhazovat papírky na zem a že musíme být slušní, protože už by nám jinak nikdy neprodali lístky. Holčičky se vyšňořily, vzaly si kabelky, to dneska už nevidíte. Děcka jdou v džínách, rodiče je tak klidně nechají a v riflích jde pomalu i jejich učitelka. To ale odbočuji. Při jednom představení se začínalo stmívat po přestávce, když najednou se ozvalo z řady, kde jsem seděla: Paní Lavičková, Helenka jde ke mě zadečkem! Nedovedete si představit, jak se celé divadlo bavilo. Ale ty děti tehdy věděly, jak se mají chovat. Dneska je to nikdo neučí, málo se s nimi pracuje, koupí se jim raději kazeta za stovku a sedí doma.

Jak se vám podařilo skloubit váš osobní život s tak velkou angažovaností?
Ani nevím. Faktem je, že jsem měla velmi hezké manželství. S mužem jsme si hodně rozuměli. On byl taky dost pracovně vytížený a nám nevadilo, že občas jeden z nás nebyl doma. Naše dcera Jana byla navíc bezproblémové dítě. Takže ani kvůli výchově jsme se nemuseli hádat. Zkrátka, vyšlo mi to. Letos bych bývala měla diamantovou svatbu. Bohužel, už jsem pětadvacet let vdovou. Na tom nic nezměníte, takový je život.

Přestože to byla pro vás velká ztráta, nezlomilo vás to a ve všem jste pokračovala dál, dalo by se říct s ještě větší vervou…
No, musela jsem. Nedokážu vám říct, jaká síla to tehdy ve mně byla, že jsem to všechno přežila. Možná, že je to taky tím, že jsme tady měli mužovy rodiče. S tchánem jsme si ohromně rozuměli, říkával mi paní domu. A přestože byl od svých sedmdesáti let slepý, nikdy si na svůj osud nezanaříkal. Víte, já jsem vlastně během půl roku přišla o tři blízké lidi najednou. V tom samém roce jako manžel umřel i tchán a můj strýc, kterého jsem brala jako svého otce. Byla to jedna rána za druhou, přesto jsem se ničeho ve svém životě nevzdala a jela jsem dál. V kině jsem zůstala, do toho jsem ve Veselí převzala Svaz zdravotně postižených, každý týden organizuji klub důchodců. Čtyřicet let už dělám místo města vánoční večeři pro osamělé důchodce. To není jen tak, všechno to zařídit. A když je potřeba, tak dělám taxikáře a ženské přivezu a odvezu. Kromě toho pořád čtu knížky a dodneška mám předplatné do Státní opery v Praze.

Vy pořád ještě řídíte auto? To nemáte strach?
Řídím. A z čeho bych měla mít strach? Já si vlastně za volantem vždycky odpočinu.

Prozraďte mi, co to je za sílu, za hnací motor, že musíte do všeho strkat nos, u všeho být a nebát se říkat nahlas, co si myslíte?
Já už jsem tak stará, že nemám co ztratit. Mně se už nemůže nic stát. Faktem je, že mám asi takovou vlastnost, že cítím s tím městem a není mi lhostejné, co se tady děje. Trápí mě, že lidé se umí ve všem jenom babrat, ale ruku k dílu nepřiloží. Ale myslím si, že za celou tu dobu, co ve Veselí jsem, jsem nikomu neublížila, i přestože jsem mu třeba popravdě řekla, co se mně nelíbí.

Musím na vás prozradit, že pečete úžasný štrůdl. Nakonec zase tak velké tajemství to není, o vašem pověstném jablkovém závinu kolují po Veselí doslova legendy…
Můj muž vždycky říkal, že ze štrůdlů, které jsem napekla, by byl vlak do Prahy. Víte, od roku 1948 zasedám ve volební komisi. Začínala jsem už na Dobříši. Ve Veselí jsem taky absolvovala všechny volby. A protože se o mně ví, že se vždycky o všechny postarám, tak se na mě vedení města obrátilo, zda bych neuvítala v kině ministra obrany. To bylo v roce 1994. A Baudyš měl s sebou ministra průmyslu Dlouhého. Tak jsem je pohostila a stejně jako ostatním návštěvám jsem jim řekla: Dostali jste kafe a něco k tomu, tak se mi musíte podepsat do kroniky, kterou jsem v kině založila, když jsem do něj přišla. A Dlouhý se mě zeptal, co tam má napsat. Ministrovi přeci nebudu radit, co má napsat do kroniky. Tak se tam podepsal a připsal P.S: Ten štrůdl byl moc dobrej.

Když pominu štrůdl, jaká jste hospodyně? Jak byste se ohodnotila?
Tak já se tedy ohodnotím. Na jedničku. Říká se o mně, že dobře vařím, dobře peču, nedělá mi to problémy, nestrávím u toho moc času a hlavně to dělám ráda a s chutí.

Jak se vám podařilo pracovat v takových funkcích, a přesto zůstat bezpartijní?
Tak za prvé, já jsem ani do strany nemohla. Měla jsem v posudku napsáno: Vzhledem k tomu, že je ženou inženýra pocházejícího z kulacké rodiny, není možné, aby nadále zůstala v zahraničním oddělení Čedoku a překládá se od prvního ledna na tuzemské oddělení. A za druhé to zase nebyla nijak lukrativní funkce. To bylo akorát spousta práce, soboty, neděle, svátky. A za pár korun.

Je nějaká vlastnost, kterou na sobě nemáte ráda?
Někdy jsem hubatá. Nedokážu mlčet, když vidím, že je něco špatně. Vlastně bych tuhle vlastnost ale měnit nechtěla. Když to té věci pomůže, tak ať si lidi klidně říkají, že jsem protivná.

Kam si myslíte, že směřuje veselská kultura?
Nejsem schopná říct, kam. Ale vadí mi, že všechny peníze v současné době dávají na tělovýchovu. Proti tělovýchově nic nemám, miluju sport. Ale já můžu mluvit o první republice a můžu říct, že nikdy si na sebe kultura nevydělala. Nikdy. Vždycky se dotovala. A i dneska se to musí dělat. Vždyť ta tělovýchova si přeci na sebe taky nevydělá a cpou se do ní peníze. Ve Voticích dávají na kino ročně sedm set tisíc, a my ho prodáme, aby v něm byly stavebniny. Tohle vážně nepochopím.


Autor: Kateřina Nimrichtrová

13.10.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

HC Tábor - SC Kolín 5:1.

Hokejisté otevřeli přípravné zápasové období výhrou nad Kolínem

Ilustrační obrázek.

Již nejsou mezi námi

Bechyňské doteky zahájí letošní program divadlem

Bechyně – Divadelním představením Hrátky s čertem v pátek odstartuje program letošních Bechyňských doteků.

Provoz na mostě zdržují již jen svodidla

Tábor - Na Švehlově mostě se ve středu konala další ze společných schůzek investora a dodavatele opravy.

Ze sýrové loupeže obvinili brigádníka

Táborsko - Na prahu jara - 20. března oznámili zaměstnanci jedné z potravinářských firem na Táborsku, že do chladírny jejich provozovny vnikl zloděj a jim zmizela hned celá paleta se sýrem.

V Bytesu již nebude ohrožovat nebezpečný azbest

Tábor – Dva roky pracoval jednatel Bytesu Ondřej Semerák na způsobu, jak zbavit stěny administrativní budovy Bytesu a technických služeb boletických panelů plných azbestu, aniž by se budova musela bourat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení