Kroniku obce zdědil po řídícím školy

Kdy se začala zaznamenávat historie vaší obce?
FS: Pamětní kniha Haškovcovy Lhoty je první kronikou a začíná v roce 1928. Založil ji učitel František Kvičínský, bývalý řídící učitel na místní škole. Ten ji psal do roku 1940 a pak Němci nařídili kroniky uzavřít a odevzdat do Tábora nebo do Českých Budějovic. Dokládá to zápis Obecní kronika obce Lhoty Haškovcovy uzavřena 21. listopadu 1940, pokračování ve druhém díle. Ten ale nemám, protože byl za války a odevzdal se. Když po válce kroniky vrátili, pokračovalo se opět do pamětní knihy a první zápis je tu 14. prosince 1947.

Takže sedm let byla Haškovcova Lhota bez kroniky?
FS: Přesně tak, ale to je jediný mezník, který nám chybí. Jinak pan učitel Kvičínský skončil právě 14. prosince 1947. Pak ho nahradil Černý, místní zemědělec, který psal kroniku dva roky, tedy do roku 1949. Po něm ji převzal nový učitel Václav Koloušek, a to od roku 1949 do 1960. Učil v Haškovcově Lhotě, a protože děti ubývaly, tehdy jich tu zbylo asi šest, tak ho přeřadili do Bechyně, což znamenalo, že skončil i s kronikou. No a od následujícího roku jsem kroniku přebral já.To mi bylo třicet jedna let.

Co kronikář musí umět?
FS: Není to nic složitého ani těžkého. V první řadě musí umět hezky psát a mít slohové nadání. Na druhou stranu je jasné, že každý kroniku vést nemůže. Mně to ani v mém věku nedělá potíže.

Když jsem v Haškovcově Lhotě psala článek o zaniklé škole, říkal jste mi, že jste krasopisně psal už od školních let.
FS: To je pravda. Já jsem psal hodně podobně jako pan učitel Kvičínský. Když najdete rok 1961 (listuje v kronice), tak to lze porovnat. Písmo vpravo je moje, vlevo je Kvičínského. Já jsem to od něj okoukal.

Opravdu. Je to téměř stejné. Písmo jde okoukat?
FS: No to víte, že se s tím musí už člověk narodit, že to musí mít už v genech (smích), ale on s námi ve škole písmo trénoval. Každý čtvrtrok se dělala zkouška písma. Vzal text na pět řádek, napsal ho na tabuli a my ho museli napsat, jak jsme nejlépe uměli. Na psaní nám vyhradil celou hodinu. Po tři čtvrtě hodině nám sebral sešity a vzal si je domů. Když sešity potom přinesl zpátky do školy, každému pod textem našel písmena, která podle učitele psal špatně. Tím ale trénink nekončil. Předepsaná písmena jsme museli psát tak dlouho, dokud jsme se je nenaučili. Kdo pro to měl schopnosti, tak se cvikem dostal na pěkné písmo, kdo neměl, tak čmáral.

Takhle píšete dodnes?
FS: Trochu se to už horší. Ukážu vám (listuje v kronice). Lehce se mi třepe ruka. Už to není takové jako dříve. Teď píšu propiskou, ale předtím jsem používal obyčejné pero na inkoust.

Jak vlastně vypadá práce kronikáře?
FS: Naše ves je tak malá, že víte všechno, co se děje. A je výhodou, že si nemusím nic extra zjišťovat. Kronika má stále stejnou osnovu, takže zapisuju pohyb obyvatel – kdo se narodil, zemřel, přistěhoval, odstěhoval nebo oženil… To jsou věci, které znám. Když potřebuji přesná data, tak si pro ně musím dojít na obecní úřad. Dále se uvádí informace o zemědělství a podnikatelích a poslední kapitolou je přehled počasí. Zapisují se jen významné věci, třeba, kdy byla velká voda nebo kroupy.

Kolik stránek přibude ve vaší kronice za rok?
FS: To je různé, někdy pět, někdy taky šest stránek. Podle toho, co se zrovna v obci děje. Když jsou třeba volby, tak píšu i jejich výsledky.

Kromě písma dokumentujete dění v obci i fotkami?
FS: Nejen fotkami. Od roku 1997, což je už patnáct let, mám pomůcku. Obec koupila videokameru a já si všechno natáčím. Takže ze získaných záznamů pak čerpám i do ručně psané kroniky. Je to sice dvojí práce, ale rozhodně zajímavá. Jenže k natočenému dokumentu potřebuji udělat ještě komentář a doplnit hudbu. Mluvit rovnou při natáčení mi moc nešlo, tak jsem si poradil. Nejdřív záznam pustím z kamery na video, nastříhám, pak si vezmu mikrofon, pustím si v rádiu hezkou hudbu a namluvím komentář. Záznam má vždycky kolem hodiny a pouštíme ho před Vánoci na setkání důchodců na obecním úřadě. Lidé se na něj těší.

Kolik času strávíte psaním?
FS: To se nedá tak snadno určit. Já si ale na rozdíl od mé ženy žádné poznámky během roku nedělám. Prostě, když natočím dokument, sednu si do svého pokoje a píšu.
VS: Já mám svůj deníček, spíš takový šmírák, a kolikrát si poznamenám s datem, že byl třeba velký mráz nebo naopak velké horko, hodně pršelo, přetekl tady rybník, uhodil blesk do stromu a podobně a manžel z toho pak taky čerpá.

Jakou máte v Haškovcově Lhotě největší akci?
VS: Podle mě to je setkání důchodců před Vánocemi a posledního dubna čarodějnice, kdy se sejdou všichni místní. Kolikrát přijedou i lidi z Bechyně, pečeme buřty a na návsi stavíme máj. Tu mají na starosti hlavně mladí a pomáhají i děti. Na tuhle slávu se sjíždí i všichni chalupáři.
FS: Také si myslím. To je nejoblíbenější událost Haškovcovy Lhoty. Každým rokem ale lidé ubývají. Dřív při pálení čarodějnic bral místní zemědělec Douda ještě traktor s plošinovým vozem. Za normálních okolností se na něm vozila sláma. Při této příležitosti si na něj všichni nasedali, měli jsme tu i jednu čarodějnici, která to vedla. Ta jediná seděla na křesle v prostředku. Jelo se jen kousek, dolů k rybníku. Tam jsme podpálili hranici, chvilku počkali a pak se zase rozešli domů. Už to ale není, co to bývalo. Chybí hlavně děti.
VS: Kolikrát se na ně sešlo přes padesát lidí, někdy i sto. Je potřeba, aby se našel někdo, kdo bude tyhle akce organizovat a vést.
FS: Dokud byl řídící Kvičínský, tak se v hospodě hrálo i ochotnické divadlo. Na sále bylo jeviště a tam vystupovali místní herci. U lidí to vyvolalo obrovský zájem. Dneska by něco podobného člověk dával dohromady jen těžko.

Když se ještě vrátíme ke kronice, už víte, komu ji jednou předáte? Přece jen se stala součástí vašeho života.
FS: Řeknu vám to upřímně. Když toho nechám a skončím se psaním, tak nevím, kdo by to tady dělal. V současné době ji nemám komu předat.
VS: Mladý lidi o to dneska nemají žádný zájem. Ale místním se manželova práce líbí. Třeba nedávno chodil po vsi a fotil všechny staré zapomenuté cesty, například mezi poli. To mělo úspěch. Nejednou sousedi říkali, že už úplně zapomněli, že tam bývala nějaká cesta.

Přináší vám psaní obecní kroniky radost?
FS: Já bych řekl, že určitě ano, jinak bych ji nemohl tolik let psát. Letos už je to dvaapadesát let. Psaní mi nedá moc práce. Na papíru mám uvedených několik bodů, podle nichž potom tvořím.

Tak to máte dobrou paměť, že?
FS: Snažím se věci si pamatovat, ale to víte, už je mi osmdesát tři let.
VS: Od pamatování má občas mě. Jednou uhodil blesk u sousedů do břízy a nám do televizní antény. To byla rána, až jsem se lekla. V jednom pokoji nám to dokonce udělalo díru do zdi. Manžel zrovna něco psal na stroji, já jsem stála za ním a najednou mě něco praštilo do nohy. To byla omítka ze zdi. Tak i tohle je zaznamenané v kronice a máme i fotografie.

František Suchan
• narodil se 4. května 1930
v Haškovcově Lhotě v čp. 20
• v obci chodil pět let do obecní školy, poté pokračoval na měšťanské škole v Bechyni. Tam docházel tři roky
• „Po osvobození v roce 1945 jsem složil zkoušku na Obchodní akademii v Táboře a zde jsem v roce 1949 maturoval. Pak jsem nastoupil do zaměstnání jako administrativní zaměstnanec v Kovosvitu v Sezimově Ústí. Zde jsem pracoval až do roku 1955. Od toho roku pracuji v Bechyni, v současné době jako ekonom ve stavební správě Bechyně, okresního stavebního podniku Tábor," uvedl v životopise v roce 1961 František Suchan, když přebíral kroniku po Františku Kvičínském.
• od roku 1963 pracoval v Keramických závodech v Bechyni.
• první díl dokončil v roce 1984