Jako mladší dorostenec hrál Milan Kovář extraligu a pamatuje si, jak se na ledě střetával 
s Vladimírem Růžičkou, Petrem Rosolem a dalšími známými hokejisty pozdější doby.

Hokejová kariéra Milana Kováře však nabrala po deseti letech, ještě v dorostenecké kategorii, nečekaný konec. Postaral se o to člověk, který odmítl uvolňovat Milana Kováře na zápasy v době, kdy se učil truhlářem v Čížové.

Po vyučení odešel na vojnu, vrátil se ve dvaadvaceti letech 
a na to, aby opět začal s hokejem, už bylo pozdě, zvláště, když pak za krátký čas přišly na svět děti. Ty mu ale hokejové radosti dostatečně vynahradily. Syn Jan hraje za Plzeň o extraligový titul, Jakub má dva bronzy z mistrovství světa.

Jak prožíváte extraligový zápas Plzeň – České Budějovice, ve kterém oba synové hrají proti sobě?

Jsou to velké nervy a pro mě zároveň nejhorší zápasy. Pokaždé, když hráli proti sobě, tak Jakub skvěle zachytal a Honza vstřelil nějaký gól.

Jezdíte se dívat na jejich zápasy?

Jezdím. Já s nimi všechno prožívám od samého začátku, s Jakubem od pěti a s Honzou od čtyř let. Pak jsem je trénoval téměř deset let. Spíše ale Honzu. Jezdíval jsem třeba do Prahy na Slavii dívat se, jak tam vedou tréninky brankářů. A při letních kempech jsem sám trénoval brankáře.

Můžete srovnat,  jaký byl hokej za vašich časů a jaký je ten současný?

Za nás byl hokej o něco pomalejší, nebyl tak technický, nehrálo se tolik do těla. Dneska se jinak trénuje, my jsme chodili na led jen dvakrát nebo třikrát týdně.

Kdo vás přivedl k hokeji?

Doma jsme byli čtyři bratři, z toho tři jsme se věnovali hokeji. Takže už jako malí jsme sami začali chodit na zimák.

Kdo to z vás bratrů dotáhl s hokejem nejdál?

(Smích) Paradoxně já, 
i když jsem skončil takto brzy. Bráchové, oba brankáři, hráli pouze do žákovské kategorie.  Táta nás budil ráno
v pět hodin, ještě doma jsme se oblékli do výstroje, brusle jsme si dali s hokejkou přes ramena a vyrazili jsme na zimní stadion, který byl v té době ještě odkrytý.

Od šesti byl trénink, po jeho skončení jsme pospíchali zpět domů a odtud jsme zamířili do školy. Na tréninky jsme se moc těšili a kolikrát jsme ani nemohli dospat, už abychom šli na led. V žácích nám museli rodiče brusle a hokejky kupovat. 
V dorostu už jsme hokejky dostávali. A kdo chtěl mít hezkou přilbu, musel si ji sám koupit.

Kdo nejvíc ovlivnil vaši kariéru?

Z trenérů to byli František Sup a poté František Kyncl. Ten v té době hrál ještě aktivně hokej. Ze spoluhráčů vzpomínám na Romana a Libora Dubaye, na Vaška Šebka, Luboše Marka a další.

S hokejem jste skončil v sedmnácti letech, litoval jste někdy, že to přišlo tak brzy?

Určitě ano, ale prostě tehdy byla taková doba a člověk s tím nic neudělal. Hlavně jsem litoval toho, že mě otec nedal do učení někam jinam. Jinde by to asi bylo lepší a mohl jsem hokej hrát o něco déle.

Naše mužstvo tehdy jelo na mezinárodní turnaje do Švédska a Polska, ale já zůstal doma, protože mě můj šéf nepustil. Poté jsem začal s hokejbalem a stál jsem u zrodu  týmu HC Švantlův Dvůr Písek. S tímto celkem jsem hrál asi deset let nejvyšší hokejbalovou soutěž.

Vy jste byl útočník, radil jste někdy Jakubovi, na kterém místě by měl hrát?

Ne, to ne. Tenkrát v žácích trenér družstva řekl, že by potřebovali brankáře, tak jsem Jakubovi řekl, jestli to nechce zkusit. No, zkusil to 
a zůstal v brance dodnes. 
S bruslením začal v pěti letech a o rok později už chytal. Hrával vlastně s kluky o dva roky staršími.

Radil jste Jakubovi v jeho hokejových začátcích?

Snažil jsem se mu radit dle možností, ale více získal od svého trenéra v týmu. I když tenkrát to fungovalo jinak než dnes. Dříve byl u týmu jeden trenér, který měl všechno na starosti. Ten si vzal na povel patnáct dětí, brankáři řekl, aby šel do rohu hřiště a tam se sám připravoval. Dneska jsou u mužstva dva nebo tři trenéři a brankáři mají přípravu mnohem kvalitnější, než tomu bylo v minulosti.

Věřil jste, že by to synové mohli v hokeji dotáhnout tak daleko?

Věřil, a to na sto procent. Od malička jsem viděl, že mají na hokej talent. Například Honza nastoupil v pěti letech do zápasu malých žáčků a už vstřelil nějaké góly. Prostě to v něm bylo. A Jakubovi se 
v brance rovněž dařilo.

Syn Jakub v brance

„Díky tátovi, který se ve mně a v Honzovi tak trochu viděl, tak o mě bylo postaráno. Na spoustě kluků bylo naopak znát, že se jim nikdo moc nevěnuje," říká reprezentační gólman Jakub Kovář. Právě přísný dozor otce mu pomohl dostat se na špičku už v juniorských kategoriích.

Jak prožíváte extraligový zápas, ve kterém nastoupíte za České Budějovice proti bratrovi Honzovi, jenž hraje za Plzeň?


Je to můj brácha, ne kamarád, se kterým bych se hecoval jen před společným zápasem. Voláme si každý den, jsme neustále v kontaktu. Těch společných zápasů už bylo hrozně moc, takže už to není takové, jako to bývalo 
na začátku, kdy jsme se pošťuchovali a říkali si, jak to asi dopadne. Už to není tak výjimečná situace, jako dříve.

Věřil jste tomu, že to jednou dotáhnete s hokejem tak daleko?

Všechno přicházelo postupem času a člověk si uvědomoval, že to někam dotáhl, ale že nic nekončí, ale naopak začíná. 
A že by byla velká škoda, kdyby se něco pokazilo, když je to všechno tak dobře rozjeté.

Jak velkou roli sehrál otec ve vašich hokejových začátcích?

Kdybych měl jiného otce, kterého bavilo vařit a byl výborným kuchařem, tak bych zřejmě dneska stál někde 
v kuchyni. Bez podpory to prostě nejde. Každý hráč, který si už hokejem vydělal nějaké peníze, dosáhl již nějakých úspěchů a přebíral nějaké ceny, tak pokaždé jako první děkuje svým rodičům za jejich podporu.

Je jasné, že když vás v dnešní době na sport nikdo nedá a nemůže vás finančně podporovat, tak se věnujete něčemu jinému. Tak to prostě je.

Jak vzpomínáte na své začátky 
s hokejem?

Zrovna před několika dny jsem na jedné akci pro nemocné děti potkal Milana Mazance, který stál u základů našeho žákovského týmu a já v něm putoval do branky. Tehdy u začátků družstva byli i pánové Miloš Mitáš a Bíza.

Pak nás začal trénovat Pavel Hejl, bývalý prvoligový hráč Písku. A později tým převzal trenér Josef Vokurka, po něm Malý ml. a Milan Rambous. 
A v dorostu mě vedli trenéři Václav Šrámek a Miroslav Šperl.

Bral jste si jako kluk k srdci rady vašeho otce?

Když jsem se poprvé postavil do branky, bylo mi šest let, a to jenom proto, že se mě v týmu zeptali, jestli to nechci zkusit. Tak jsem si poprvé oblékl výstroj a víc jsme s tátou neřešili. Doma jsme se bavili snad jenom o hokeji, táta mi radil co a jak, ale zkušenosti jsem získával hlavně na ledě.

Já jsem hrál v jednom týmu, mladší Honza byl v jiném družstvu, takže táta běhal 
z jednoho zápasu na druhý. Než jsme to pak všechno společně probrali, byl večer a šlo se spát. Oběma se nám o hokeji zdálo snad každou noc. Hokej pro nás byl, a stále je, náš život.

Byl pro vás v klukovských letech hokej důležitější než škola?

Tenkrát byl pro mě hokej koníčkem, v životě nás nikoho nenapadlo, že bych se mohl tímto sportem jednou živit. Samozřejmě, snili jsme o NHL, ale nedocházelo nám, že hokej bude jednou naše práce. S bráchou jsme chodili do školy s tím, že se musíme dobře učit a mít co nejlepší výsledky, abychom si jednou našli dobrou práci.

Potom jak šel čas a přešli jsme z dorostu do juniorů, přicházely pozvánky do reprezentačních výběrů a začaly se o nás zajímat jiné kluby. A když jsme podepsali první smlouvy, bylo jasné, na kterou kolej se náš život přesouvá.

V Písku jsem chodil na ZŠ Edvarda Beneše, kde jsme od šesté třídy měli povinně dva cizí jazyky – němčinu a angličtinu. 
A musím říct, že jsem za to strašně rád, protože tyto dva jazyky se mi už do života hodily a ještě budou hodit.

Láká vás zámořská NHL?

Já už se na takovou možnost dívám trochu jinak. Je samozřejmé, že bych po několika letech strávených v české extralize rád okusil nějakou zahraniční ligu. Ani mě neláká NHL, ale nějaká jiná soutěž, třeba ruská KHL.

Do konce dubna mám v Českých Budějovicích platnou smlouvu, ve které mám klauzule, že mohu jednat s kluby, které 
o mě mají zájem. Nabídky mám, ale musím je všechny důkladně zvážit.

Počátkem května začne ve Švédsku hokejové mistrovství světa. Je možné, že byste si na šampionátu zahráli spolu s bráchou Honzou?

Na to je těžké odpovědět. Zatím jsem chytal pouze 
v jednom přípravném utkání 
a gólmanů – aspirantů na reprezentační dres je více. Když jsem jel loni na přípravný kemp, tušil jsem, že se do týmu dostanu, letos Budějovice vypadly brzy z play off a už je to dlouho, co jsem nechytal ostrý zápas.

Není jednoduché začít znovu naplno trénovat a připravit se na  vrcholný turnaj. Hodně bude záležet na tom, které týmy se v NHL nedostanou do play off. Jsou tam tři brankáři, z nichž možná dva  by mohli na mistrovství přijet. Uvidíme, jak dopadne konečná nominace. Každý by řekl, že třinecký Růžička bude hrát na mistrovství světa v první lajně, ale on nepřijel ani do kempu.

MILAN KOVÁŘ:

V květnu oslaví 50. narozeniny. S hokejem začal v Písku, když mu bylo sedm let. Hrál za Duklu, ve čtrnácti přestoupil do TJ Jitex Písek a za mladší dorost nastupoval v nejvyšší soutěži. U hokeje vydržel pouze do sedmnácti let, protože v době, kdy se učil na truhláře v Čížové, nebyl uvolňován jak na tréninky, tak ani na zápasy. 

JAKUB KOVÁŘ:

V létě mu bude 25 let. V pěti letech začal bruslit, v první třídě na základní škole chytat v hokejové brance. V Písku hrál za žáky, dorost a krátce i za juniory, první ligu dospělých hrál v Táboře 
a v Třebíči, rok chytal v juniorské soutěži v Kanadě a pět let hraje extraligu za České Budějovice. 
V českém národním týmu dosud odchytal kolem dvaceti zápasů.