VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Každý z nás měl mezi svými předky mnoho hvězdářů

Tábor - Táborský astronom Břetislav Vonšovský je přesvědčený, že 21. prosince 2012 konec světa nepřijde.  On sám nic takového v dalekohledu neobjevil a jeho kolegové také ne.

2.12.2012
SDÍLEJ:

Hvězdář Břetislav Vonšovský se rád dívá na nebe nad Táborem zrcadlovým dalekohledem Meniscus Cassegrain. Dají se jím pozorovat hvězdy do třinácté hvězdné magnitudy, přičemž pouhé oko za ideálních podmínek dohlédne jen do páté. Foto: Josef Musil

„Prvního června 1986 vypukne třetí světová válka. Nesmí se o tom mluvit. Bude konec světa," prozradil mi spolužák zjara toho roku. Jak mně v té chvíli bylo líto, že se dožiju jen čtrnácti let! Pak jsem si ale uvědomil, že na tom budu pořád o něco líp než ty miliardy lidí, co se nenarodí vůbec. Vtípky mě však přešly 26. dubna. Vybuchl Černobyl. O skutečném stavu se nesmělo mluvit. Bude zkáza pokračovat? Prvního června se naštěstí jen o další den přiblížily prázdniny…

Od té doby jsem o konci světa slyšel tolikrát, že jsem vůči varováním otupěl. A je to tu zase. Na 21. prosince prý předpověděl zkázu starý mayský kalendář. Nu, ať to dopadne jakkoliv, já mám aspoň téma pro popovídání s vedoucím táborské hvězdárny Břetislavem Vonšovským. Děkuji vám, staří Mayové!

Mám se 21. prosince bát konce světa?
Ani maloučko. Toho dne myslete na blížící se Vánoce. Kolikrát já už za svůj život slyšel o blízkém konci světa! Jednou ho vyhlásil Nostradamus, pak někdo jiný a pak zase Nostradamus. Víte, co si o tom myslím?

Řekněte to naplno, pane Vonšovský.
Je to marketingový tah tajného společenství prodejců konzerv, svíček, sirek, obvazů a podobných věcí. Vyhlašují konec světa vždycky, když se jim nahromadí zboží ve skladech. Lidé se pak začnou bát a nakupují věci, se kterými by přežili pár dní v krytu. A teď  napište, že se při tom směju, ano?

Takže vy osobně se 21. prosince opravdu bát nebudete?
Možná že budu. Ale při čtení nějaké napínavé sci-fi knížky, kterou si vezmu před spaním do postele. Čas od času se rád příjemně bojím. A existují dobří spisovatelé, kteří své čtenáře příjemně straší. Kromě nich existují jedinci, kteří rádi straší co nejvíc lidí, jenomže ti nemají literární schopnosti. Nezbývá jim než vžít se do role proroků a hlásat příchod zmaru. Ale takové zprávy já už dávno nevnímám.

Zkuste si zafantazírovat. Jak byste si jako astronom představoval konec světa?
Poněkud skromněji než zkázu celého vesmíru. Jako náhlý zánik nás všech na Zemi. Není to úplně vyloučené. Naše Slunce s celou rodinou svých planet se pohybuje ve třech pětinách vzdálenosti od centra Galaxie. A na té cestě se může stát cokoliv. Už jsme pozorovali hvězdy, které se dostaly k černé díře. Některé díra pohltí i s jejich planetami. To je snad ten konec světa. Ale jiné hvězdy černá díra odmrští do prostoru. Hvězda nabere nečekaný směr a třeba i se svou rodinou planet opustí dosavadní, po miliardy let trvající dráhu.

Co kdyby právě tohle potkalo naši Sluneční soustavu?
Astrofyzikové na to myslí a kladou si otázku, zdali by zůstalo vše při starém. Sluníčko by nás vleklo prostorem, který jsme nikdy neviděli. Byla by to asi úžasná jízda, ale víceméně naslepo. Při ní může dojít ke srážce.

Může se to stát 21. prosince?
Zachovejte klid. Svou mateřskou černou díru máme v souhvězdí Střelce a dělá tam velice záslužnou práci – je gravitačním centrem celé Galaxie. Jednadvacátého se k ní nemůžeme dostat a sotva kdy v nejvzdálenější budoucnosti. Ale i kdyby se to stalo a opravdu nás jednou vcucla, nemusel by to být konec. Někteří vědci uvažují, že černá díra může být tunel do zcela jiného vesmíru. To by pak teprve byly zážitky!

A co když se máme srazit s jiným vesmírným tělesem, a politikové nařídili astronomům, aby o tom mlčeli?
Oni by to nerespektovali. Kdyby nějaké krajně nebezpečné těleso v dráze Země skutečně bylo, pak ten, kdo by ho první objevil a potvrdil, by se hned podělil s ostat-ními. Pro astronomy žádné hranice a politika neplatí; učíme se vždy od toho, kdo se dozvěděl víc. A nemusím příliš napínat fantazii, abych vám popsal, jak by takový 21. prosinec vypadal. Zatímco běžní obyvatelé by si zoufale ryli díry v zemi, astronomové by dychtivě stáli u svých dalekohledů a vyhlíželi poslední úkaz, který uvidí ve svém životě. A co teď  dělají moji kolegové? V klidu nakupují vánoční dárky.

Taky se mluví o přepólování Země. A to by jistě vidět předem nebylo…
A dokonce už se ve své historii zeměkoule přepólovala. Archeologické vykopávky to dokládají. Elektromagnetické záření Země chrání vše živé na naší planetě před tvrdým kosmickým zářením. Kdyby se magnetické pole rozhodlo změnit, asi by se ochranné záření do doby přepólování vypnulo nebo zmírnilo. A co pak? Otočily by se jen střelky kompasů, nebo by nastaly katastrofy? Myslím si, že kdyby se něco tak razantního a náhlého chystalo, už by nás na to upozorňovala zvířata na celém světě naráz. Projevovala by takový ten zvláštní druh nepokoje, podle kterého instinktivně poznáme, že něco hrozí.

Instinkty. Nemáme právě v nich zakódovaný sklon k vyhlašování konce světa?
Zcela určitě. Nebojím se říct, že si zrod i konec světa neseme právě v genech. Nechci, aby to vyznělo jakkoliv přepyšně, ale myslím si, že i když my lidé jsme ve vesmíru maličcí, jsme pro něj důležití a ovlivňujeme ho. Díky nám si vlastně vesmír uvědomuje sebe sama. Jinak by byl jen obrovským množstvím energie a hmoty.

To je krásná myšlenka. Už je mi jasné, proč vašim přednáškám rádi naslouchají i obyčejní lidé a děti.
Však také každý z nás měl mezi svými dávnými předky mnoho hvězdářů. Abychom si my dva tady dneska mohli takhle povídat, musel kdysi umět přežít nejeden jedinec zvaný Pithecanthropus erectus. Podle hvězd poznával, kdy přijde zima a kdy je třeba se na ni připravit. A což teprve, když se stal zemědělcem. Kdy má zasít a kdy uložit sklizeň do sýpek, aby vydržela na celou zimu? Neznal slova jako „únor" nebo „v půl osmé ráno". Měl jen pozemskou přírodu a hvězdy.

Kdy se ve vás tyhle hvězdářské geny probudily?
Když jsem jako malý šel večer krajinou a zadíval se na měsíc. Provázel mě po obloze, jako by mě hlídal. Jak je to možné? Hledal jsem odpověď. Kladl jsem si stejné otázky jako malé děti, když je po přednášce vybídnu: „Teď se ptejte na cokoliv. Neexistuje hloupý dotaz. Právě z otázek typu Ale co když? vznikají největší objevy."

Na co se nejčastěji ptají?
Proč sluníčko nespadne z oblohy na zem. Víte, dětem se dá vysvětlit mnoho náročných věcí, jen s nimi musíte citlivě mluvit řečí jejich dětského světa. A tak já jim na tuhle otázku říkám, aby si představili sluníčko jako motor  řetízkového  kolotoče a planety jako sedátka, která okolo středu kolotoče krouží. Při   tom   se   dostaneme k pojmu gravitační síla. Děti porozumějí a hned chtějí vědět víc. Ostatně i mně kdysi nejzákladnější věci trpělivě vysvětlili dobří hvězdáři v Rokycanech nebo v Plzni. Já totiž pocházím z Nýřan.

Věděl jste hned, že se chcete stát hvězdářem?
Ne, hvězdářství jsem měl dlouho jako koníčka. Ve čtrnácti letech jsem si začal sám vyhledávat odbornou literaturu a od šestnácti jsem systematicky docházel do hvěz-dáren. Hlavně do Rokycan. Tam byl ředitelem Jan Franta, velice moudrý pán a pracovitý člověk. Pořádal na hvězdárně pravidelné přednášky odborníků z Astronomického ústavu Akademie věd a dalších hvězdáren. Všichni byli upřímně zapálení pro věc a přednášeli úžasné věci. Dělili se s námi nejen o to, co měli ve znalostech o vesmíru potvrzené, ale nadhazovali i ty sugestivní otázky: Ale co když? Já pak snil o tom, kudy se astronomie bude ubírat, a dobře jsem věděl, že dotyčný odborník přemýšlí o stejných věcech. A že se to tajemství dá rozluštit.

Existuje vůbec nějaká hvězdářská škola?
Žádná taková není, a snad je to tak i lepší. Každý zájemce si nejdřív musí projít nějakou střední školou, která má v osnovách hodně matematiky a fyziky, a pak zkusit Matematicko-fyzikální fakultu. Když jeho zájem o astronomii není silný, odbočí jeho cesta jinam. A pokud mu sudička dala hvězdářství do vínku, už při matfyzu pracuje jako asistent na některé hvězdárně.

A vy jste šel určitě právě touhle cestou…
A představte si, že ne. Vystudoval jsem průmyslovku v Plzni a pak jsem nastoupil do nýřanské Tesly jako kontrolor. Dokonce to nějakou dobu vypadalo, že udělám díru do světa v kultuře. Soukromě jsem studoval operní zpěv a pak jsem zpíval v externím sboru plzeňského divadla. Sólově jsem se zhostil role koktavého Vaška z Prodané nevěsty a Lenského z Evžena Oněgina. Můj místní hudební věhlas vystoupal do takových výšin, že mi v práci nabídli funkci vedoucího podnikového kulturního domu. Vypadalo to jako splněný sen. Ale ta nejdůležitější životní překvapení na mě teprve čekala. Manželství se ženou, kterou mám moc rád, a práce na táborské hvězdárně.

Jak jste se tedy dostal k profesionální astronomii a do Tábora?
Začnu druhou částí otázky. Moje manželka z Tábora pochází, a tak jsme se do něj začátkem 70. let přestěhovali. A musím dodat, že i při zpívání a práci vedoucího kulturního domu mě hvězdná obloha bavila natolik, že jsem při zaměstnání absolvoval studium astronomie ve Valašském Meziříčí. Měl jsem tedy i papír na to, že jsem hvězdář. Jen jsem byl v této profesi jaksi bez zaměstnání. Pak jsem se octl v Táboře. Díky svému nýřanskému působení jsem dostal místo samostatného odborného pracovníka zdejšího kulturního střediska. V mojí náplni bylo dělat i vedoucího Střelnice a technických pracovníků divadla  a  také  – hvězdárny! Mělo ji v kompetenci kulturní středisko. Takový dar osudu se neodmítá. Opustil jsem tajné myšlenky na dráhu hudebníka z povolání a od té doby jsem hvězdářem tělem i duší. Čtyřiadvacet hodin denně. Nebo aspoň v pracovní době a ve chvílích snění…

Ještě rád sníte o hvězdách?
No jéje! Právě čtu knížku Gravitace, černé díry a fyzika prostoročasu od našeho vynikajícího odborníka Vojtěcha Ullmanna. Tuhle jsme byli s manželkou na chalupě, abychom ji zazimovali. „Prosím tě, přines mi staré deky z přístěnku," povídá manželka. Došel jsem si pro klíč, a najednou moje myšlenky vsála černá díra. Nevím, jak dlouho jsem tím báječným světem plul, ale když jsem se znovu vrátil na zem, držel jsem v ruce klíč a nevěděl proč. „A kam to mám jít?" zeptal  jsem  se  upřímně. Manželka se smíchy popadala za břicho. My hvězdáři už jiní nebudeme. A když se tak dívám do rozzářených očí dětí, které k nám chodí na hvězdárnu, věřím, že některé z nich tuhle štafetu krásné posedlosti ponesou dál.

Josef Musil

Autor: Redakce

2.12.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Z utkání Sokol Želeč - Hluboká nad Vltavou 2:0.
50

OBRAZEM: Želečtí fotbalisté znovu vyhráli bez inkasované branky

Dynamo České Budějovice - FC Hradec Králové.
30

Přímý souboj o post lídra se chvílemi měnil v exhibici

Bouřka odstřihla od elektřiny tisíce domácností

Jihočeský kraj - Řádění živlů z pátku na sobotu zaměstnalo spoustu lidí a mnohým zkomplikovalo život.

Řídil i přes zákaz

Mladá Vožice - Mladovožičtí policisté zahájili v závěru týdne trestní řízení proti muži středního věku z Prahy, jenž řídil i přes zákaz.

Malého Péťu režisér objevil při americkém fotbalu v Českém Krumlově

Český Krumlov/ROZHOVOR/ - Režisér filmu Václav Malhour, který před několika dny natáčel v Českém Krumlově další záběry do filmu Nabarvené ptáče, říká, že už je v Českém Krumlově pomalu jako doma.

OBRAZEM: Nejtvrdší hasiče nezastavil ani vítr

Tábor - V sobotu se na táborské Hýlačce konala krajská soutěž TFA. Hasiče nezastavila ani noční vichřice, během níž museli vyrazit k více než dvaceti zásahům.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení