Jsem svérázná, praktická a jsem pravdoláskař, říká šéfka divadla

Je to trochu větší krcálek, kam se vejdou dva, třetí by již překážel. Prostornou ředitelnu právě přenechala auditorům. Na stole hrnek s oranžovou kočkou, počítač, telefon. Nic extra. „Přes léto sem chodila spousta návštěv a nebylo to ideální, když jednáte s firmami, je to tady poměrně stísněné, nevešli jsme se sem,“ říká 40letá Linda Rybáková, nová šéfka táborského Divadla Oskara Nedbala, která nahradila Karla Daňhela a 1. října si odškrtla 100 dní ve funkci. Jinak je ale zabydlená, stíhá divadla i koncerty po celém Česku, práci dramaturga i péči o dvě dcery.

Na střední škole zdravotní sestra, na vysoké divadelní vědkyně. To je ostrý střih.
Školu mi vybrali rodiče, abych měla něco praktického. Ale já od prvního týdne v prvním ročníku věděla, že to nikdy dělat nebudu a vydržela jsem zuby nehty. Strašně se mi stýskalo, bylo mi čtrnáct, odjížděla jsem do Brna v neděli brzy odpoledne a vracela se v pátek večer… to nebyla hezká zkušenost. Navíc jsme bydleli v internátu v Kohoutovicích, což je šílené sídliště na okraji města. Když jste chtěl do kina, musel jste jet půlhodiny trolejbusem, a vycházky jsme měli do osmi… Na filozofické fakultě jsem začala studovat šílená uměnovědná studia, pak jsem přešla na filmovou vědu a ruštinu, ale dotáhla jsem až divadelní vědu: připadala mi pro praktický život nejpřijatelnější a dostudovala jsem ji ve fázi, kdy mi pan ředitel nabídl místo v divadle.

Dělá vám Karel Daňhel poradce, jak zamýšlel?
Pan ředitel je zde do konce září, teď bude odcházet.

Jak jste si předali funkci?
Tím, že jsem velmi dynamická, samostatná a svérázná, tak mi předal své zkušenosti a já si jdu vlastní cestou. Máme trošku jiný pohled na vedení.

V čem?
Třeba taková prkotina: zavedla jsem porady, je pro mě důležité vědět, co se bude celý týden odehrávat. Jsem míň bohém než pan ředitel, on je umělec a já spíš praktik. A administrativa mě baví, mám k ní sklony.

Proč myslíte, že jste svérázná?
Tak, jak to vidím já, tak to prostě je (smích).

Projevuje se ve vás lvice.
Nenechám si moc radit. Potřebuji si to vyzkoušet, většinou jsem přesvědčená, že to funguje, a když náhodou ne, tak se nechám poučit. Ale potřebuji se rozhodnout sama, na což někdy doplácím.

Zdroj: archiv Asafa AvidanaJezdíte pravidelně na festival Colours of Ostrava. Co byste z letošního ročníku přivezla do táborského divadla?
Hodně mě okouzlila Aurora Aksnes (norská písničkářka – pozn.red.), dávala do toho celé své mládí, bylo cítit, že tím žije. A z předešlých ročníků Asafa Avidana, ten byl pro mě zjevení.

Přišli by na něj diváci?
Nepřišli (smích).

Jak se srovnáváte s tím, že hudební vkus máte o dost jiný, než jaký je program vašeho divadla?
Mám velkou radost, když lidé přijdou a baví se. Po prvních radikálních letech zde jsem dospěla k tomu, že má práce není, abych se bavila já, ale aby se bavili diváci. Ale naší prací je i kultivovat.

Platí stále, že vaše diváky nejvíc zajímají pražská zájezdová představení?
Ani zdaleka ne. Teď jsme měli třeba libereckou Školu žen (komedie od Molièra – pozn. red.) a ke 430 vstupenkám z předplatného se doprodalo ještě dalších sto na volnou kasu. Ani v Praze nepřijde na klasiku v podání neznámých herců 530 lidí. Úroveň táborských diváků je obdivuhodná.

Předpokládám, že největší zájem mají o komedie.
Jasně, lidé se chtějí bavit. Ale bavit se dobře. Když vezmeme zájezdovku, jdou domů otráveni. Agenturní zájezdová představení, která jezdí po všech městských kulturních střediscích v okolí, bereme minimálně.

Co se za 100 dní vaší vlády v táborském divadle změnilo? Částečně výmalba foyer a dál?
Abych mohla něco změnit, potřebuju větší prostor než 100 dní. Přesně vím, co změnit. Například celé foyer. Teď jsme šli na obhlídku, viděla jsem bufet, šatny a říkala si: ježišmarjá, tohle se musí předělat.

V čem jsou šatny špatné?
Třeba tam není 15 let vymalováno. A když přijdete za světla, je to špinavé.

Myslíte, že to divák řeší?
Řeší. Děláme si průzkum a vzhled foyer a WC diváci často zmiňují. Vám je jedno, do jakého prostředí přijdete? Já to hodně řeším. V hezké kavárně si dám kávu ráda. Ale nechci modernizovat, chci to dát do původního stavu. Aby se horní pěkné dýhové šatny vrátily i dolů. Ale nástřik nesnáším, ještě v kombinaci se špínou, k tomu odporné dýhové stolečky. Zásadní změna budou jevištní podlahy. Za léto jsem se dozvěděla strašně moc o dřevu, kdekterá firma, která sem přijde, je na mě už krátká (smích).

Zdroj: ČTK/ Václav Pancer

Změny jsem si všiml na divadelním facebooku, hlášky u fotky: „Křišťálový lustr se dočkal lázně z mýdlové vody s octem.“ Ale nemáte tam videa, přitom při výběrovém řízení se všichni uchazeči zaklínali mladým divákem, a ten přeci videa sjíždí. Jak důležitý je pro vás facebook?
Chceme tam zdůraznit, že se tu pořád něco děje, viz ten lustr. Ale ne fotkami z představení. Diváci pracují s webem bravurně, teď jsem se dokonce dozvěděla od kamarádky, že její sedmdesátiletá babička je moc ráda, že máme konečně rezervační systém a e-vstupenku: už nechce chodit do pokladny.

Na facebooku má vaše divadlo 975 fanoušků, zatímco Jihočeské divadlo (JD) 3960. Chcete jejich počet zvýšit?
Já o tom nepřemýšlela…

Při výběrovém řízení jste říkala, že se má zlepšit propagace. Není facebook jedním z klíčových nástrojů?
Myslím, že ne. Stavím spíš na událostech jako Noc divadel. Divadlo je živá věc a chci, abychom s ním vyrazili mezi lidi. Bude to daleko víc práce, s facebookem není ani zdaleka taková.

Sama jste ale na facebooku docela aktivní, často sdílíte divadelní události.
A já jsem tam v životě nepožádala o přátelství! Sdílím události, když čekám na autobus, nudím se a nemám v kabelce knížku. Nebo než usnu, když už mě nebaví číst, potřebuju ještě do něčeho koukat. A protože už mám taky tento telefon (ukazuje smartphone), koukám na facebook. Asi to vypadá, že jsem aktivní (smích), ale z facebooku jsem pořád rozpačitá.

Šéf krajského odboru kultury Patrik Červák jmenoval na jaře pár věcí, které od nového ředitele čeká. Třeba víc diváků z Vysočiny a středních Čech. Jak jste na tom?
Poměrně dost předplatitelů je ze středních Čech. Jezdí k nám autobusy z Benešova, z Votic. Další lidé dojíždějí na jednotlivá představení, nejčastěji kluby důchodců. Jen na Vysočinu ještě navázaní nejsme.

Dále si přál více experimentů. Ale třeba Tanec Praha u vás hostuje již pár let…
Jsme jedna z mála staggion, která se tomuto typu divadla věnuje už deset let. Máme předplatitelskou skupinu F, jezdí sem soubory, které kromě festivalů vyjíždějí jen do Tábora a do Jihlavy: Divadlo Letí, Buranteatr, HaDivadlo, A studio Rubín. Všechny jsou tady poměrně populární, chodí 120, 150 diváků. Tanec Praha jsem přivezla já, než jsem šla na mateřskou…

Vedla jste již pohovory se zaměstnanci. Jste oblíbená?
Já bych řekla, že ano. Máme skvělý kolektiv, obzvlášť s pány techniky vycházím opravdu dobře, ale i já někdy zvýším hlas. Jsem ve vedoucí pozici, tak musím být rázná.

Zdroj: ČTK/ Václav Pancer

Jak se vám daří kloubit role ředitelky, dramaturgyně a matky?
Daří. Jsem trošku unavená, ale s mým elánem a nasazením mě práce baví. A zbývá mi i energie, abych se věnovala dětem.

Před časem jste sdílela na facebooku tričko s nápisem Stále mi chybí Václav Havel. Jste pravdoláskař?
Jsem. Je to můj životní postoj. Všichni bychom měli být pravdoláskaři, je to hodně důležité, zvlášť v tomto rychlém světě. Neměli bychom pořád myslet na byznys. Vnímám to jako rodinnou záležitost, že bychom se měli mít rádi, mít k sobě úctu a život prožívat. A pro Václava Havla mám slabost a strašně mě uráží, když o něm teď někdo mluví neuctivě a shazuje to, co pro nás udělal.

Jak jste oslavila čtyřicátiny?
V Chotěmicích na Tata Bojs, to byl skutečně pěkný večírek, který se protáhl (smích). A měli jsme velkou oslavu s rodinou.

Vnímala jste nějaký zlom?
Tím, jak prožívám pěkné období, mě nic nenutilo se nad tím zamýšlet. Mám kamarádky od školky, daly jsme si ke čtyřicátinám týdenní výlet do Barcelony. Šetřily jsme pět let, udělaly jsme si společný účet a pak vyjely. To bylo hezké. Ale nejsem typ, který by bilancoval, a myslím si, že nikdy nebudu.