Jen s kytarou zdolal pěší pouť do Santiaga

Proč jste se na pouť do Santiaga vlastně vydal?
Dostudoval jsem zrovna vysokou školu a došlo mi, že jestli chci uskutečnit nějaký klukovský sen, musí to být teď, dokud na mě nikdo nezávisí a mohu udělat tu nejsvobodnější věc. Sbalit si základní věci a jít. Věnovat se té krásné „Cestě" do španělského Santiaga de Compostela a později k oceánu. Cesta má tradici jedenáct set let a odedávna se začínalo vždy od prahu vlastního domu. Ani u mě to nebylo jinak. Na pouť jsem vyrazil přesně 10. dubna 2012. Navíc jsem studoval dějiny výtvarného umění, takže tato Cesta velice úzce souvisela i s mým oborem a s krásnými věcmi, které vytvořil člověk.

Všímal jste si umění ve městech, kterými jste procházel?
Samozřejmě. Během tří tisíc pěších kilometrů jsem navštívil několik z nich, například Salzburg, Veronu, Mantovu, Parmu, Barcelonu, León až jsem došel do Santiaga. Všechna tato města jsou z hlediska výtvarného velice výjimečná.

Řekněte mi, co jste si zabalil s sebou na cestu?
Nejpodstatnější je mít kvalitní rozchozené boty. Dále batoh a spacák, na které se můžete spolehnout, karimatku a přiměřené oblečení. K tomu základní lékárničku, jehlu, nit, baterku, hygienické potřeby, provázek, sešit na poznámky, chce-li kdo, tak fotoaparát a několik dalších drobností. Vodu a jídlo si člověk pořizuje během cesty. Nesl jsem s sebou i kytaru, protože hraní mi bylo potěšením a také zdrojem obživy. Samozřejmě alespoň do začátku to chce mít také nějaké peníze. No a důležité je nezapomenout na občanku a průkaz zdravotní pojišťovny.

Tentokrát jste měl i stan, že?
Ano, vzal jsem si ho kvůli probouzejícím se klíšťatům a průchodu Alpami. Nevěděl jsem, jak to tam bude vypadat, hory jsou mnohdy zrádné. Nenesl jsem ho ale dlouho. Poslal jsem ho domů s dalšími věcmi po tisíci kilometrech od moře z Itálie, protože na cestě pak už neměl valný smysl.

Vzpomněl byste si, kolik kilogramů vážil váš batoh?
Jedním slovem hodně. Ne, ale takhle… Turistické průvodce radí, aby si člověk na dlouhou cestu sbalil věci, které budou vážit deset procent tělesné hmotnosti. Kdybych se podle toho řídil, měl by batoh deset kilogramů. Myslím, že vážil jednou tolik.

Kde jste přespával?
To je jednoduché. Často venku pod širým nebem. Pro mě bylo rozhodující, aby nebyl mráz. Počasí se ale rychle lepšilo. Zmokl jsem jen na Šumavě. Pamatuji si, že už když jsem došel do Pasova, bylo téměř letní počasí. To bylo někdy na přelomu dubna a května.

Nebál jste se, že by vás venku mohl třeba někdo okrást?
Ani ne. Vedle sebe jsem si vždycky dal kytaru v obalu, na to položil batoh a snažil se věci nějakým způsobem obejmout. Ničemu to sice nezabrání, ale aspoň je má člověk v noci u sebe a ne jen tak volně kolem. Nikdy jsem naštěstí žádný problém neměl. Přikládám to s nadsázkou spíš tomu, že jsem byl už dost opotřebovaný cestou a nikoho jsem ke krádeži nepřitahoval. (smích)

Využil jste někdy ubytovny? Je jich po trase do Santiaga dost?
Určitě, několikrát jsem v nich přespal, zvlášť, když jsem se potřeboval třeba umýt. Pokud jdete do Santiaga posledních 800 kilometrů, a to po francouzské, španělské nebo portugalské trase, ubytovny potkáte na každém kroku. Za vyspání v nich zaplatíte do šesti eur za noc, což je asi 150 korun. Například na francouzské trase potkáte ubytovnu každých pět kilometrů, to je zajímavé.

Jak moc jsou obsazené?
Dá se říct, že přes letní prázdniny, kdy je vlastně hlavní sezóna, tak jsou dost přeplněné. Po léta ale platí nepsané pravidlo. Ubytovny otevírají v půl druhé odpoledne. Když přijdete třeba už kolem poledne, postavíte batoh do fronty a můžete mezitím jít na prohlídku města nebo na kafe. V půl druhé se vrátíte, postavíte se na místo batohu a máte jisté, že v noci spíte pod střechou. Přijít později, to už by bylo docela riskantní. Výhodou ubytoven je, že v nich získáte razítko do poutnického pasu.

Co je poutnický pas?
Je to v podstatě průkaz, který si můžete velice levně pořídit v kterékoliv ubytovně a za každé přespání tam dostanete razítko. Poutníci jsou tímto způsobem evidovaní. Dekret nebo-li osvědčení o tom, že jste absolvovali pouť, vám pak vydají na konci cesty. V poutnické kanceláři ve španělském Santiagu.

Co se vám na cestě nejvíce líbilo?
Doslova mě okouzlila krajina. Procházel jsem Šumavou, tři sta kilometrů Alpami, podél moře Riviérou, Azurovým pobřežím, Pyrenejemi i Costa Bravou. Nevyhnete se tomu, že se vám občas otevře takové zákoutí, které vás prostě odzbrojí. Jsou dny, kdy se jde výborně, ale samozřejmě i krize a když narazíte na místo jako byly například Les Calanques před Marseille nebo okolí Cadaqués v Katalánsku, je to jako když hladový dostane najíst, žíznivý napít nebo když slepý procitne. Naprosto vás ohromí. Země je prostě nádherná, protože nad tím, co dokáže vytvořit, zůstává rozum stát.

A co bývá pro poutníka naopak nejtěžší?
To je jednoznačně doprava. Týden se to dá zvládnout, ale když se proti vám měsíce valí proudy hluku, je to očistec. Ne, že by na dopravě bylo něco špatného, ale budí dojem, že její míra přerůstá přes hlavu.

Chápu, takže jste se, pokud to jen trochu šlo, snažil rušným místům prostě vyhýbat.
Přesně tak. Existuje sice síť stezek, po nichž lze dojít do Santiaga, ale já jsem většinou nešel po oficiální cestě. Zamířil jsem rovnou k moři a snažil se držet řek. Hodně mi pomohly turistické kanceláře a infocentra. Je pravda, že české mapy jsou daleko přehlednější a podrobnější než ty, které lze koupit v zahraničí. Nejhorší to bylo kolem Alp. Hory se nedaly moc obejít, takže jsem často šel kolem silnice a rušné řeky. Ten všudypřítomný hluk byl nepříjemný i na spaní.

Připravoval jste se předem na cestu? Přece jen zvládnout takhle dlouhou vzdálenost není legrace a od člověka vyžaduje i fyzickou kondici.
Po Španělsku vedou čtyři hlavní cesty do Santiaga a tři z nich jsem šel rok po roce. Camino Francés (Francouzskou cestu) ze Saint-Jean-Pied-de-Port, Camino del Norte (Severní cestu) podél oceánu ze San Sebastianu a Vía de la Plata (Stříbrnou cestu) a začínal jsem na jihu v Seville. Každá z nich má od sedmi set do tisíce kilometrů a byly mi vlastně přípravou na vykročení z domova.

Kolik kilometrů denně jste ušel?
Dalo by se říct že takových dvacet až pětadvacet. Pouť se nedá uspěchat. V podstatě je jedno, jak velkou celkovou vzdálenost ujdete. Aby se člověk mohl označit za poutníka, stačí mu, aby ušel posledních sto kilometrů. Záleží ale hlavně na lidech, jak moc si mohou vzít volno třeba v zaměstnání. Člověk zvládne ujít dvě stě kilometrů za týden. Pro srovnání, osm set kilometrů lze překonat klidným tempem přibližně za pět týdnů.

Pokud by chtěl někdo vyrazit na stejnou pouť, které období mu doporučujete?
Řekl bych, že nejvhodnějším obdobím je buď březen a duben, nebo pak až říjen a listopad. Hlavně je to podle mě nejlepší počasí na chůzí, není žádné přehnané horko.

Sáhl jste si při cestě na dno? Co jste dělal, abyste došel a nevzdal to?
Odhodlání bylo veliké, já jsem byl poslední roky vlastně do Španělska zamilovaný. Je to tak nádherná země, že i když jsem byl dole, věřil jsem, že je to jen momentální stav, bez kterého by se klady nedaly úplně docenit. Každé dno bylo k tomu, abych se od něj mohl odrazit. A pokaždé, když bylo zle, prostě jsem zaťal zuby, sbalil věci a šel.

Nechybí člověku společnost? Byl jste na cestě sám a nemohl jste se nikomu svěřit, vypovídat …
To víte, že to trochu chybí. Psal jsem si ale deník. Navíc, než jsem došel na španělské pobřeží, potkával jsem hodně lidí, několik dokonce i z Čech nebo Rakouska. Když jsem na různých místech vyndal kytaru a hrál, lidé se u mě zastavovali a povídali si se mnou. Dokonce u mě byli i místní skauti a žádali mě, abych je naučil nové písně, protože na svých setkáních hrají pořád stejné.

Jaké písně jste lidem zpíval?
Bylo jich moc, ale často jsem hrál třeba Boba Dylana, Pink Floyd a pak české písně, když si o ně požádali.

O čem jste při svém putování přemýšlel?
Samota člověka přivede k rozmlouvání. Já jsem se obracel k bohu a snažil jsem se přijít na podstatu jeho existence. Bůh je ale pro každého něco jiného, pokud tedy nepatří k určité církvi. Já jsem se sám sebe třeba ptal, co je bůh, protože nejsem nábožensky vychovaný. A nakonec jsem zjistil, že bůh byl pro mě vším, co bylo a je kolem mě, tedy příroda, moře, lidé …

Co pro vás Cesta znamenala?
Pouť pro mě byla obrovskou inspirací. Když jsem četl o různých umělcích, například o Michelangelovi, známém sochaři a malíři, dozvěděl jsem se, že i oni se nejdříve vydali na svou pouť a teprve potom začali tvořit. Já už prakticky posledních osm let se snažím psát verše, písně a hrát na kytaru. Teď o své Cestě píši knížku.

Máte v plánu uskutečnit v budoucnu podobnou cestu? Už víte kdy a kam?
Rád bych se teď soustředil na seznamování lidí s Cestou. Ušel jsem tři tisíce kilometrů, tato část mého plánu se uskutečnila a nebylo by to úplné, pokud bych ji nemohl sdílet s ostatními lidmi tady u nás v Čechách.

Chtěl byste si splnit nějaký sen, po kterém toužíte?
Víte, jeden cestovatel mi řekl, že nejlepší věci jsou zadarmo a že můžeme cestovat jakkoliv daleko, přesto to nejpodstatnější je přiblížit se svému vlastnímu srdci. Já mám tedy od začátku sen, že bychom žili v prostředí, kde se o něco méně hledí na člověka podle toho, kolik má a o něco více podle toho, jaký je.