Básník a beletrista Jan Maruna (60) z Hlinice u Tábora by letos mohl chodit pro literární ceny s košíčkem jako houbař do lesa. V květnu dostal Evropskou cenu za literaturu, v červnu medaili Franze Kafky a v říjnu, jakmile vydal básnickou sbírku Světlo na cestě, přiletěl do jeho košíčku diplom za literaturu z Itálie a dopis, že v Miláně na něj čeká další medaile. A aby toho bylo ještě víc, Masarykova akademie umění mu udělila Cenu Karla Hynka Máchy.

Svou básnickou sbírku věnovanou Máchovi jste nazval Světlo na cestě. Proč je pro vás právě on takovým světlem?
Pro mě je Mácha zakladatel moderní české poezie, od jehož narození příští rok uplyne dvě stě let. Už na tento fakt je třeba upozornit nejen u nás, ale i v zahraničí. Máchu mám rád i proto, že měl blízko k přírodě, zrovna jako já. A tak jsem se mu rozhodl vzdát poctu. Básník pozdraví básníka. Kolegu.

Přímou poctu jste mu složil posledním textem knihy, který končí povzbudivými slovy: „Těch dvě stě let žilo v těhotenství cest, aby noví básníci měli o čem vyprávět.“ Nicméně Máchovým básnickým stylem jste se vůbec neinspiroval…
To nebylo třeba. Mám svůj vlastní styl.

A také máte svoje téma, které prochází vašimi posledními pěti sbírkami: stromy. V kolika knihách se jimi ještě budete zabývat?
Ještě v jedné. Právě ji dokončuji. Jmenuje se Myšlenky ze slova a píšu v ní hlavně o stromech, které rostou na třídě 9. května v Táboře. Měla by vyjít příští rok zjara.

Čím to, že vás stromy tolik přitahují?
Stromy jsou pro mě život. Vyzařuje z nich stejné světlo jako z básní Karla Hynka Máchy. Osvobozující záře, která budí respekt a zároveň nás uchvátí svým soucitem k slabým tvorům. Když se zamyslíme, objeví se duch stromů i v nás a pak pocítíme odpuštění a možnost posunout se dál.

Lidí, kteří tohle dovedou vycítit, ale mnoho není…
Právě proto jsou tu básníci anebo samorostlí písmáci, aby na tu krásu ukázali, aby ji pomocí slov nakreslili, a tím ji objevili pro ostatní lidi. Stalo se, že se mi čtenář svěřil: „Já jsem okolo tamhle toho stromu léta chodil, a nikdy jsem si ničeho nevšiml. Když jsem okolo něj minule šel, vzpomněl jsem si na několik slov z vaší básně a ta slova mi otevřela srdce. Najednou jsem stromu dokázal naslouchat.“ Mimořádné na tom je, že strom má takovouhle moc, a přitom celý život žije jen tam, kde se narodí. Nikde necestuje a neshání moudrosti. Ta moudrost je prostě v něm.

Kdyby se řízením osudu přihodilo, že byste se měl narodit jako strom, jakým stromem byste byl rád?
Chtěl bych být dub. Veliký, rozložitý, se širokými větvemi. Abych mohl ochránit všechny bytosti, kterým někdo ubližuje. A ony, kdyby se do mojí podstaty vcítily, dokázaly by do mě i vstoupit a schovat se. Vždyť i já se takhle schovávám do stromů, když mi není do zpěvu. Je v nich všechno, co potřebuju, abych se zase postavil na nohy.

Politik Miloš Zeman rád objímá stromy. Taky to tak děláte?
Kdepak. Pro to, abych vstoupil do stromu, nemusím na něj sahat. To bych ho vlastně jen využíval. Do stromu můžu vstoupit kdekoliv, třeba doma u stolu nebo když jedu vlakem. Představím si ten strom, myslím na něj, pocítím jeho energii, uvědomím si, co prožívá vůči mně a já vůči němu, a tím vstoupím do jeho podstaty. A jelikož jeho podstata je život, octnu se v principu života.

To zní, jako kdyby strom pro vás byl prostředníkem k něčemu ještě vyššímu…
Přesně tak. Strom je pro mě prostředníkem božího poselství a boží svobody. Hovoří ke mně jinak než slovy, ale já mu rozumím. A je mi při tom ohromně dobře.

Mnoho básní z poslední doby jste složil pod dojmem z fotografií Františka Dostála. Jeho fotkami své sbírky i prokládáte. Jak taková spolupráce probíhá?
František Dostál je současník Drtikola a Sudka, osobně je znal a na jeho tvorbě se to obráží. Když jsem poprvé uviděl jeho snímky stromů, byl jsem nadšený. Spřátelili jsme se. Vždycky, když se chystám k napsání nové sbírky, zavolám mu a řeknu mu, jakou náladu fotek bych si představoval. Třeba, že potřebuju dramatické snímky. František pak jde do přírody a opravdu vyfotografuje stromy jako veliká dramata. Pošle mi kolem padesáti fotek, já si z nich vyberu ty nejinspirativnější, nechávám na sebe působit jejich energii a tvořím.

Ve vaší sbírce jsou i texty věnované umírání stromů. Může takový strom člověku předávat nějaké poselství?
Právě jejich hlasy jsou nejsilnější. Umírající stromy nám připomínají nejdůležitější věci, na které v běžném životě zapomínáme. Myslíme málo na své děti, členy rodiny, na přátele, prostě neuvědomujeme si, že vůbec žijeme. Také se často, třeba i nevědomky, podílíme na ničení přírody. Ale tím, že ničíme přírodu, ničíme i sebe. Já vím, zní to banálně, ale ono je to ve skutečnosti velmi naléhavé pro náš další život. Splývá to v jeden celek, v jeden koloběh, který dlouho pokorně mlčel a nechal se od nás trápit. A nejednou prostřednictvím umírajícího stromu promluví. Slyšíme, že strom nás prosí, ať se podílíme na nápravě. Je na nás, abychom na to poselství nezapomněli a snažili se ho naplnit. Základem je otevřít v sobě lásku k přírodě i lidem. Abychom jednou, až sami budeme umírat, měli komu tohle poselství předat. Aby u toho někdo byl a naslouchal nám. Abychom mu stáli za to, že s námi ten náš poslední čas prožije. Jestliže budeme umírat osamoceni, nepředáme už nikomu nic.

Sbírkou Světlo na cestě jste se rozhodl propagovat Máchu i v zahraničí. Daří se to?
Myslím, že ano. Chystám překlad sbírky do italštiny. Před časem se mi totiž dostal do ruky jeden italský literární časopis. Dočetl jsem se v něm, že literární společnost Albo Ufficiale Poeti-Pittori Italiani pořádá soutěž. Řekl jsem si, proč to nezkusit? Poslal jsem tam svoje básně a oni mi za ně udělili diplom a medaili s názvem Aurelia. Teď mě čeká cesta do Milána. Patnáctého listopadu v deset hodin mi tam předají medaili a bude to natáčet milánská televize. Pojede se mnou tlumočnice Helena Rossi, a za to jsem hodně rád, poněvadž já s italštinou pořád tak trochu zápasím. Chci tam taky dopsat část další sbírky; já prostě cítím, že ty básně musím složit v italském prostředí, aby se povedly. A kromě toho hodlám se svou tvorbou proniknout do Francie. Na příští rok tam chystám několik čtení, pravděpodobně v Paříži a Lyonu. Do zahraničí se ale netěším jen kvůli literatuře a lidem, ale i kvůli stromům.

Kolik stromů jste zatím zasadil?
Asi deset. Není to mnoho, ale věděl jsem, proč je sázím. Jsou lidé, kteří programově sázejí stromy po celý svůj život. S jedním jsem mluvil a zjistil jsem, že v sobě nemá cit. On ty stromy vlastně sázel je proto, aby nějak zaplnil krajinu, a mohl si tím připsat zásluhy. Jenomže svoji duši tím nezaplnil.

Josef Musil