Židovský hřbitov se nachází na malebném okraji lesa mezi vsí Vilice a samotou Elbančice asi 3 kilometry od Mladé Vožice na mírném návrší na pravé straně. Od silnice k němu vede polní cesta, je dostupný jak pro pěší, tak pro motorizované návštěvníky.V Bělči ani v Elbančicích židovská obec nebyla, hřbitov dříve patřil Židovské obci Mladá Vožice.

O židovském hřbitově vyprávěli manželé Marie (66) a Miloslav (68) Břendovi z Bělče. Miloslav Břenda se stará o údržbu hřbitova a účastnil se později revitalizace celého areálu. „Starám se o běžnou údržbu, pravidelný dohled a úklid třeba také sečení trávy, hrabání listí, drobnější úpravy, ale měnil jsem i tašky na modlitebně a byla tu také jednou vichřice," probíral se fotografiemi a vzpomínal Miloslav Břenda.

Historie

Hřbitov byl založen před rokem 1723 a během 19. století byl rozšířen. Je zaplněn pouze asi z jedné třetiny. Dnes se zde nachází přibližně 180 náhrobků nebo torz, které z nich zbyly. Nejstarší z nich pochází z první poloviny 18. století a nejmladší z konce třicátých let 20. století. Tamější židovská komunita přestala existovat v roce 1940.

„Starý hřbitov je vpravo, tam byly kamenné a pískovcové náhrobky a na druhé straně vlevo se říká nový hřbitov. Tam se nacházely žulové pomníky a dokonce hrobky, než je rozkradli," dodává Marie Břendová.

Poslední pohřby

Za první světové války zde byli pohřbeni dva haličtí uprchlíci. Mezi posledními tu pochovali v dubnu 1942 svobodnou Martu Vodičkovou, která se narodila v roce 1904 v Benešově, ale bydlela v Mladé Vožici v domě čp. 235 a v červenci 1942 vdovce Adolfa Vodičku, který se narodil v roce 1871 v Milevsku a bydlel ve stejném domě. To byly poslední pohřby, které zde proběhly před začátkem 2. světové války.
„Moje matka říkala, že tu naposledy pohřbívali někdy v 1935 nebo 1936 někoho ze Šebířova," oponuje Marie Břendová.

Zloději náhrobků

Po 2. světové válce byla část novodobých náhrobků odcizena. Dodnes jsou na hřbitově zbytky hrobů bez náhrobních kamenů. Z některých náhrobků zmizely zdobené, zřejmě železné či bronzové desky, takže jsou bezejmenné.
Jeden hrob s ukradeným náhrobkem byl zajímavý svým nápisem v němčině. Ve volném překladu je na hrobě napsáno: „Vám dobrým a věrným otcem a spolehlivým rádcem, tvé rodiny ozdoba, oplakáváme tě zde, ať je od Boha udělen Tobě sladký mír nebeský."

Hřbitov pustnul

Na počátku devadesátých let 20. století byl hřbitov zcela zarostlý, téměř neprostupný, ohradní zeď na mnoha místech zřícená a z márnice byly jen trosky. Hřbitov dlouho pustnul, zarůstal náletovou zelení i náhrobky byly vyvrácené. „Myslím si, že tak 50 let byl určitě bezprizorní," komentuje stav hřbitova před revitalizací Miloslav Břenda.

Později se rozhodlo o jeho obnově. „V roce 1996 bylo vydáno rozhodnutí k záměru obnovy židovského hřbitova Běleč," cituje z dochovaných dokumentů Miloslav Břenda.

Po tomto rozhodnutí, začaly opravy zdi a hřbitova a obřadní síň byla znovu vystavěna. Rekonstruovalo se až do roku 2002, hřbitov byl vyčištěn, ohradní zeď i márnice byly opraveny. Náhrobky byly postaveny, takže v současnosti je třeba pouze průběžně udržovat celý areál.

Různé názvy

„Památce se také říká Elbančický nebo Vilický židák, ale je to jeden a ten samý Bělečský hřbitov, protože je v katastru největší obce Bělči," upřesňuje Marie Břendová.

V dnešní době je židovský hřbitov majetkem Židovské náboženské obce v Praze a je památkově chráněný.
Jeho rozloha je 2 805 čtverečních metrů. Vstup na hřbitov je volný přes branku, márnice je otevřená a najdete v ní fragmenty malby s textem v hebrejštině. Zvláštností jsou některé náhrobky s nezvyklým červeným písmem, které si sem přijel opravit potomek místních Židů až z Německa.

Návštěvnost

„Lidé sem jezdí, byl tu pán až z Hamburku, navštívil hřbitov a sám si červenou barvou opravil vybledlé texty na náhrobcích," doplňuje informace Miloslav Břenda. „Moc potomků Židů nezbylo, ale navzájem se dohledali a vědí o sobě. Nosí sem kamínky. Jezdí sem kamarádka Hanka a má tu prababičky, nikdy nezapomene a vždycky přiveze z domova kamínky," mapuje ještě návštěvnost Marie Břendová.

Pokud Židé slaví nějaký svátek, tak se na pohřebiště nesmí dle tradic chodit, v sobotu se tam také nesmí a každý kdo tam vejde, by měl sejmout pokrývku hlavy. „Je to jejich zvyk, asi se tím prokazuje úcta zesnulým," odhaduje význam těchto tradic Miloslav Břenda.
Hřbitov určitě stojí za návštěvu, má své kouzlo, jen škoda, že některé náhrobky zmizely. „Před pěti lety tu také ukradli jeden náhrobek, dokonce se uvažovalo o zamykání, ale nakonec jsme usoudili, že by nenechavci buď zničili branku, nebo na hřbitov přelezli zeď," uzavírá povídání Miloslav Břenda.

Autor: Lenka Pospíšilová.