Jana Forejtová z Tábora je dáma plná energie a životního optimismu. O tom, jak prožívala Vánoce a přípravy na ně vypráví s nadšením.
Než nastal pravý vánoční čas, sháněli si dárky, pekli cukroví, uklízeli v celém bytě a stáli fronty na všechno. „Nebyl velký výběr ovoce jako dnes, k dostání bylo jen před svátky. Když přivezli banány, tak jsem vstávala ve čtyři hodiny ráno a šup rovnou do fronty, aby se na mě dostaly," vzpomíná na vstávání.

Jana Forejtová (72) pochází z Tábora. S manželem Jaroslavem měli nejdříve dceru Janu a po ní syna Jaroslava. Třicet let bydleli za Černými mosty, dnes paní Jana žije na Sídliště nad Lužnicí. Má čtyři vnoučata a dvě pravnoučata, která jí dělají radost. Vystudovala dvouletou zdravotní školu, ale 25 let pracovala u Okresního podniku služeb.
Po revoluci služby zrušili, nějaký čas práci nemohla sehnat a nakonec zakotvila jako pomocná síla v nemocnici na operačním sále gynekologie, kde pracovala sedm let. Nyní je v důchodu.

V pečení cukroví nezávodila. „Já dělala jen čtyři druhy, ale kamarádky pekly třeba i dvacet, takové množství se mi dělat nechtělo," vysvětluje. Na druhou stranu se pustila do vánoček. „Nejradši jsem měla vanilkové rohlíčky, linecké nebo vosí hnízda, už se těším na letošní."

Vánoce měli pravé křesťanské. „Bratr babičky byl totiž biskup římskokatolické církve a celá rodina byla hodně nábožensky založená, pod stromkem jsem měla jesličky a kolem nich vyskládané dárky. Drželi jsme i různé zvyklosti, pouštěli si ořechové skořápky se svíčkami, lili olovo, rozkrajovali jablka nebo si stoupli zády ke dveřím a házeli botou, aby jsme zjistili, jestli dívky odejdou z domu," vybavuje si.

Jako každé dítě Vánoce milovala. „Měla jsem krásné Vánoce, jako děti jsme dostávaly vždycky nejvíce dárků a byly jsme hrozně napnuté," dodává s tím, že hodně se kupovaly knížky. „Ty jsem měla ráda a dost jsem je dostávala od příbuzných a pak v nich ležela celé svátky. Vánoce nebyly na dárky bohaté, spíše na zvyky a zážitky. Pořizovaly se šponovky, svetry, ale jednou jsme dostala třeba sáňky a pak jsme chodili do struh pod nemocnici sáňkovat. Dokonce jsem si tam jednou vyrazila i dech ," utkvěl jí v paměti úraz.

Jeden rok pod stromečkem našla brusle, ale těšila se z nich jen chvíli. „Tenkrát jsme šli bruslit na Jordán, děti mě tahaly a i pes pomáhal, protože mě hrozně bolely kotníky a nohy. Brusle jsem si tam potom schovala pod rybářskou loďku, ale asi mě někdo viděl, protože potom jsem je tam nenašla."

Dárky pro děti

Se svými vlastními dětmi se snažila užít si Vánoce jako v době svého dětství. „Ale taky jsem běhala po krámech a sháněla dárky jako dnes. Strejda dělal ve skladě s hračkami a přivezl dětem vždycky něco, co tady nikdo neměl. Synovi sehnal tehdy vzácnou stavebnici Merkur. Kupovalo se také moře oblečení, ale stejně jako dneska ani tehdy děti neměly měkké dárky moc v lásce," směje se Jana Forejtová.

Pro stromeček nechodili do lesa, kupovali ho stejně jako jmelí, které věšeli na lustr. „Mívali jsme velký stromek od země až do stropu, zdobili jsme ho dřevěnými vyřezávanými a slaměnými ozdobami, jablíčky i ořechy. Na špičku jsem si koupila krásnou hvězdu, kterou jsem si schovávala a každý rok ji zase opatrně vyndavala."

Večer se u stromečku sešla celá rodina. „Přišel strejda s tetou, otec s matkou a jezdil i bratr s dětmi od mého muže. Pouštěli jsme si koledy a měli co dělat, abychom se vešli k jednomu stolu," říká.

Na stole nechyběl smažený kapr a také klasický řízek. „Můj muž byl velký rybář, ale sám ryby nejedl, takže pro něj byly řízky. Bramborový salát připravoval on, to byla jeho práce, ale také se stalo, že v noci vstal a ujídal ho," směje se.

Po večeři se sešli všichni u stromečku a děti začaly rozdělovat připravené dárky od Ježíška. „Děti rozdávaly dárky podle jména, nechávali jsme to těm nejmenším, protože se na to moc těšily, syn byl vždycky hrozně nervózní a nemohl se dočkat," komentuje rodinný systém.
Když si každý rozbalil svoje balíčky, vypravili se ven na živý betlém na náměstí. „Byly tam jesličky a živé ovečky, na které se všichni těšili. Nakonec jsme navštívili i půlnoční mši," dodala k pohodě jejich Štědrého dne.

Autor: Lenka Pospíšilová