Dveře fary mi otvírá muž v perfektně padnoucím černém obleku s nezbytným kolárkem na krku. Zavede mne do stejně perfektně uklizeného bytu s replikami starožitného nábytku. „Boty si nezouvejte, v Itálii se také nezouvají,“ naráží na svá italská studia farář Vlastimil Kročil.
S hrnkem čaje a kávy usedáme na křesla a já zapínám diktafon. Poběží přes hodinu, přesto to bylo málo.

Vy jste kvůli svému povolání opustil republiku a také rodinu…
Ano, emigroval jsem do Itálie, to byla ještě totalita a nikdo nevěděl, jestli se bude možné vrátit. Stálo mne to mnoho úsilí, ale tím vlastně začala moje duchovní cesta. Hned jsem nastupoval na univerzitu, a to jsem z italštiny uměl jen dobrý den a dobrý večer. Bylo to hodně vyčerpávající, ale nelituju toho. Rodičům jsem nic neřekl, ale pamatuju si, že když mne tady podruhé na školu nevzali, tak mi otec řekl: „Vidíš, tady tě nikdy nevezmou, tak bude nejlepší, aby ses oženil.“

Oženil? Myslela jsem, že vám doporučil emigraci. A přemýšlel jste někdy o jeho slovech?
To ne, o tom jsem nikdy nepřemýšlel, protože bych nikdy nemohl mít tolik dětí, kolik jich mám teď. Pětadvacet dětí bych nikdy se svou ženou asi mít nemohl.

Tento týden odlétáte do Izraele. Co tam budete dělat?
Každé dva roky navštívím nějaké poutní místo. A k duchovně silným místům Izrael samozřejmě patří. Půjde o duchovní cvičení několika kněží z republiky. Budeme blíž místům, kde působil Ježíš Kristus, to znamená, že navštívíme Jeruzalém, Betlém a samozřejmě Nazaret. Budeme procházet tato hodně promodlená místa a v poutním domě rozjímat nad Písmem. Pomůže nám to odpoutat se od starostí, které život ve farnosti nese. Jedeme se dotknout historie a načerpat energii, ze které tady potom v těch každodenních starostech žijeme. Nemyslete si, že je nemáme, pohybujeme se v prostředí, v němž je myšlení vzdáleno křesťanskému učení. Člověk tedy musí být pevně zakotven a přesvědčen, aby o těch věcech mohl mluvit. Víte, toto povolání není ani prestižní a i finanční zajistění je mizivé, takže jedinou motivací je ta duchovní. A když nebudete mít hluboký duchovní život, tak není důvod se stávat knězem.

Jak vy vnímáte izraelsko palestinský konflikt?
To je problém, který asi velmi ožehavým zůstane až do konce dějin. Když se podíváme na celou historii izraelského národa, tak tam je obrovské požehnání, ale i odmítnutí Ježíše Krista, a to s sebou nese určité následky. To si myslím, že bude izraelský národ provázet i nadále. Problém je v tom, že Izrael jako národ může svým způsobem děkovat křesťanům, kteří tam žili. Jako jediní totiž v těch minulých stoletích prodávali svoji půdu. To muslim židovi nikdy neprodá ani metr čtvereční. Kdyby neprodali ani křesťané, tak nikdy by tento národ nemohl vyhlásit svůj stát. K tomu potřeboval tu půdu. Vztahy jsou tam napjaté nejen vůči islámu, ale i vůči křesťanům. Problém je v tom, že ti křesťané jsou arabové.

Málokdo tuší, kde je skutečná pravda. Kde ji vidíte vy?
Když se budu dívat čistě z historického hlediska, tak je to zem, která patřila národu Izraele, ale potom historické události mění mapu. Myslím, že ten, kdo bude ctít Boží zákony, tak bude určovat a psát dějiny. Tak jako se dnes říká, že evropská kultura končí, protože naše natalita je 1,3 a jakmile klesne pod 1,5 je konec kultury. Muslimové v Evropě mají pět šest dětí, a to je realita, se kterou se budeme muset smířit. Říká se, že v roce 2025 začne proces, kdy se totálním způsobem změní Evropa. Ta se vzdala svých kořenů, a tím udělala obrovský prostor islámu. To je škoda a skoro až nevědomost sekularizovaného člověka, který si myslí, že dokáže přesvědčit muslima, že by bylo lepší nevěřit vůbec v nic. Problém je, čím dnes muslimové mluví: svými dětmi, které tady budou pracovat, volit a určovat způsob života. Tak, jak to řekl Bůh na počátku: Tady vám dávám vaši zem, množte se a ovládněte ji. Muslimové se množí a ovládají.

Izreal je zemí v konfliktu, nebojíte se tam teď jet?
Strach nemám, já se smrti nebojím, protože se těším do nebe. Pro mne život na zemi je jakýmsi procesem, kterým procházím a to znamená, že tady to nikdy nebude ideální, abych mohl říct, že se mi tu dobře žilo. Kdyby mě Pán Bůh teď povolal, kdyby otevřel dveře a řekl, ať s ním jdu, tak jdu. Přesto všechno, co tady člověk zanechává. Samozřejmě bylo by to horší, kdybych měl biologické děti.

Na co se v tom nebi tak těšíte?
Že tam budu všechny milovat, že nebudu muset pracovat, nebudu přemýšlet, kde vezmu peníze. To je to nejkrásnější, co může být. Lidi často říkají, aby se kněží ženili, aby si trošku užili, ale když si to člověk uvědomí, tak je to jen zlomek té krásy, který budeme prožívat v nebi. Protože tam se nebudu muset ani oblíkat, ani jíst, ani pracovat nebo studovat. Prostě nic, tam budete moct jenom milovat. Dvacet čtyři hodin denně. Kdyby byl život na zemi jenom o lásce, tak by nebylo potřeba ani kněží.

To už máte jisté, že půjdete do nebe?
To mi nikdo neslíbil, ale myslím, že vnitřní stav člověku říká, že pokud se nebojí smrti ani podívat se druhému do očí, tak není důvod se bát. Hříšní jsme všichni. Problém je v tom, že všichni vědí, co by měli křesťani dělat, ale co by měli dělat nekřesťani, to neví. Jim to nikdo neřekl. Já mám štěstí, že slovo, které slyším v chrámu, mi jasně říká, co nedělám a dělám dobře. Jenže nevěřícímu to nikdo neřekne. Jemu to zbyde na ten konec.

Zatímco vy můžete prosit o odpuštění…
Ano, na to máme nástroje, které nám k tomu pomáhají. Ale máme i nástroje, abychom se vyvarovali určitých zátěží ve svém svědomí. To je to nejkrásnější.

Jenomže, pane faráři, On vždycky odpustí. Není to jednoduché?
Odpustí. Ale lidé, se kterými se stýkám, mi říkají, že hříchy nemají. Víte, problém je v tom, že váš pohled na hřích může být diametrálně rozdílný. Člověk ze sekularizované společnosti určité věci vůbec za hřích nepovažuje. Mně ale křesťanské učení Ježíše Krista hříchy jasně definuje. Jestli se chci setkat s Bohem, tak se musím vyrovnat s tím, co On vnímá jako hřích. On mi odpustí, ale problém je, že když já dnes něco nepovažuji za hřích, tak je otázka, až budu stát před Bohem, jestli to za hřích považovat budu. Z toho mám obavu. Nemyslete si, že to, co prožívám tady, tam bude jiné. Sice si nevezmu svou tělesnou schránku, ale myšlení ano. To je přenositelné, to si na druhou stranu odnesu. Takže On nám odpustí, ale já musím vědět, co chci odpustit.

Hřešíte?
Každý má hříchy, ale mám taky svátost smíření a mám možnost odpouštění. V tom je to krásné a v Písmu se říká, že i spravedlivý sedmkrát za den zhřeší. Bůh počítá, že máme hříšnou přirozenost. Někdo si ale myslí, že když překročí práh kostela, je z něj světec. To je naprostý nesmysl. To má pouze jedinou výhodu: že uslyším, jaký mám hřích. A že s ním mohu něco dělat.

Je ďábel stále hrozbou a je tedy potřebný vymítač?
Víte, ďábel tady nepotřebuje něco řešit. Má to tady nějak zmapované a pohybuje se tam, kde jsou lidé hluboce zakořeněni v Kristu. Problém je, že prázdno, které tady je, budou mladí chtít něčím zaplnit. Proto vznikají okultní náboženské praktiky. Má to jedno velké nebezpečí: církev říká, že vstupovat do nadpřirozené dimenze, ať již rituály nebo modlitbou, má být vedeno způsobem, nad nímž v katolické církvi bdí magistérium. Je přítomen i Ježíš Kristus, který má realitu – přirozenou či nadpřirozenou, pod kontrolou. Když se někdo jen tak rozhodne, že bude dělat rituály, tak to s Kristem nemá nic společného. Odvolávají se na duchovní postavy a dochází k tomu, že vstupují do oblasti, kterou nemají v moci a potom to často končí psychickými problémy. V sekularizované společnosti je řešíme psychiatrem a člověk často končí v léčebně. Ale vůbec nevíme, kolik z nich by potřebovalo duchovní léčbu. Exorcistů máme málo, v Itálii jich je mnohem víc. Vyžaduje to velmi intenzivní způsob duchovního života, který je adekvátní řeholnímu životu.

Posunulo se u katolíků, pod vlivem současné otevřenosti, vnímání homosexuality?
Tlak je stále silnější, ale existuje spousta studií, které ukazují, co je příčnou této orientace. Rozvinulo se užívání antikoncepce, což jsou hormony, které se z těla dostávají do vody a půdy a končí opět v těle. To rozhodí stabilitu… Církev vždy bude stát za tím, že rodina je muž a žena.

Za to ale nemohou…
… ne nemohou! To je naše sobectví, protože nechci mít děti, tak konzumuji antikoncepci. A jsme u ovládání a sexuální zdrženlivosti, kterou by se měli naučit i manželé. Ale na co jste se chtěla původně zeptat?

Jestli by je Bůh neměl mít rád stejně jako heterosexuály?
Ale vždyť on je miluje, ale oni mají vzláštní stav. Jako já, který se rozhodl žít v celibátu. I oni by měli přijmout tuto svoji realitu a zkusit ji rozvinout v jiných oblastech a ne zrovna v té sexuální. My vůbec nevíme, co tady zaséváme! A pro muslimy interrupce? Homosexuální vztah? To jsou zvrhlosti. A teď si představte, že tady začnou působit… Netuším, zda předělají svoje náboženské představy nebo začne kruté pronásledování. Muslimové nemají takou toleranci, to křesťanství za to nikoho nepronásleduje.