Kdo by neznal Vydrýska, Tuláčka či Vojtu a Kubu s Matějem, tedy večerníček Méďové. Pohádky o zvířátkách milují děti i dospělí. Proto jim ty v režii Václava Chloupka učarovaly, stejně jako jejich autor, který si dokonce zahrál fotografa Václava. Málokdo ale ví, že za kamerou stál a s některými zvířecími kamarády se spřátelil táborský kameraman František Čech.

Než jste se dostal k Václavu Chaloupkovi, to asi byla dlouhá cesta. Kdy jste poprvé držel kameru?
V Čimelicích na Střední průmyslové škole filmové. Tam jsem také v roce 1970 maturoval. Chtěl jsem dál studovat FAMU, jenomže jsem byl průšvihář. Takže byly i doby, kdy jsem za kameru nesměl. Na milost mě vzali až v roce 1980.

Vy jste také točil v táborské redakci tehdejší Československé televize s redaktory, kterým se říkalo krajánci. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Začínal jsem v Táboře s redaktorem Luďkem Švejcarem. Připravovali jsme krajské reportáže, různé magazíny a podobně. Fungovala mezi námi dokonalá souhra, museli jsme spolupracovat, každý přesně věděl, co má dělat. Tehdejší táborská „televizácká“ parta byla pohodářská. V květnu 1989 do naší party nastoupil dnešní generální ředitel ČT Jiří Janeček. Ani jemu netrvalo příliš dlouho zapojit se do televizního zpravodajství.

Po revoluci vás ale už v Táboře příliš často vidět nebylo. Kam směřovaly vaše další kroky?
Tak ještě chvíli jsem v televizi pracoval na plný úvazek, ale v roce 1994 jsem odešel na volnou nohu. To znamenalo, že jsem pracoval na smlouvy. Prostě jsem dostal zadání a jel jsem točit. Zajímavé a hlavně náročné bylo vysílání přímých přenosů z rakouského Lince. To byla fakt dobrá práce, jenomže Rakušáci si najednou vzpomněli, že musí mít každý desetiletou odbornou praxi, a to bohužel ne všichni splňovali. Tak to skončilo.

A kde vás objevil autor večerníčků o zvířatech Václav Chaloupek?
Pracoval ve zpravodajství jako redaktor ČT Plzeň. A samozřejmě jsme se jako lidé ze stejné branže potkávali. Zřejmě pochopil, že mám stejně kladný vztah k přírodě jako on. Tak mě přizval na natáčení příběhů o lišákovi pod názvem Tuláček. Moc hezká práce. Pak přišel Vydrýsek a Méďové. Václav žije na hájovně u Šťáhlav, odkud pochází. Právě odsud jsme s medvíďaty vyráželi na cesty. Projeli jsme různá místa v naší zemi a všude bylo krásně. Zvířata nejsou herci, museli jsme točit to, co momentálně dělají. A pak to pochopitelně sestříhat do určitého příběhu. Medvíďata byla kouzelná.

Pamatujete si , jak se jmenovala?
V první sérii to byl Vojta, Kuba a Matěj. Ti se k němu dostali z chovu na zámku v Českém Krumlově. V další sérii to byla sourozenecká dvojice Eliška a Honzík, opět Krumlováci.

Zažili jste s nimi něco nevídaného, co třeba ani ve večerníčku nebylo?
Medvědi žili jako smečka, jeden hlídal druhého. Měli hrozně rádi lidskou společnost. Tak si pamatuji, jak zcela nečekaně vyjela v lese na cestě učitelka s dětmi na kolech. Všichni naráz zabrzdili, když je uviděli. Jenomže došlo k hromadnému pádu a jedno z medvíďat mělo přišlápnutou tlapu. To naříkalo. A žalovalo ostatním, fakt jako malé děti. Byli hraví, takže se s nimi točilo dobře.

Medvědi už jako téměř dospěláci skončili ve výběhu v Berouně na Městské hoře v poměrně rozsáhlém výběhu. A mají se prý dobře. Přesto, nebylo vám líto, když jste se s nimi museli rozloučit?
Tak přeci jen to byly šelmy. A něco jiného jsou malá hravá medvíďata a pak dospělí tří a půl metrákoví medvědi. Fakt je, že i po letech mě poznají. Když jsme s nimi točili, vždycky jsme jim na konci natáčení řekli: Kluci, jedem domů. A oni hupli do auta. A já to na ně zkusil právě v tom Berouně. Poznali mě a hned šli k okraji výběhu. A já na ně: Kluci, jedeme domů. Oni se hned šli schovat do brlohu. To jsem teda nechtěl, ale vlastně mě poslechli. Také si vzpomínám na takovou legrační příhodu, když jsme s medvíďaty točili na Šumavě. Zastavili nás policajti, že máme zaváté číslo na autě. A co prý to vezeme? Medvědy, řekl Václav Chaloupek. Nevěřícně kroutili hlavami, tak otevřel zadní dveře a oni vyskákali. Velmi rychle se s námi rozloučili.
Eliška s Honzíkem nakonec skončili v plzeňské zoo. S nimi to bylo také fajn, ale už trošku jiné, protože to byli samec a samice. Fungovala tam jistá hierarchie. Honza se vždycky dostal k žrádlu jako první, Eliška musela čekat. Tak ho občas pozlobila a kousla do nohy. Byla s nimi legrace.

A co ostatní? Třeba Vydrýsek nebo vlčata Flíček a Žolík? I na ně rád vzpomínáte?
Moc rád. Vydrýsek byl živel. Ale úžasný. Volně pobíhal po autě, často se Václavovi pletl do volantu při řízení. On totiž moc rád okusoval prsty. Natáčení s ním bylo složitější, pořád mě otravoval, lezl po mně. Jenomže to já nepotřeboval, chtěl jsem natáčet hlavně jeho. Skončil v záchytné v Pavlově, speciální stanici pro vydry, což se mu stalo trochu osudným. Vydrýsek totiž miloval svobodu, byl na ni zvyklý. A tu tady ztratil. A vlčata? Tedy Bráškové? To byla jiná kapitola. V hájovně měli výběh, ale jako dospělí už museli být na vodítku. Pořád u nich převládala touha být kamarád s člověkem. To už v jejich dospělosti nešlo. Myslím, že skončili právě u Václava na hájence ve výběhu, kde zřejmě žijí dodnes. Jejich přátelství s Václavem prostě neskončilo.

To ostatně s vámi také ne, protože si vás vybral do týmu, který jel natáčet seriál do Afriky. Jak jste prožíval kouzlo Afriky?
Dostal jsem se tam v roce 2005 společně s autorem Václavem Chaloupkem a jedním slovem Afrika je adrenalin. Společně s námi se vydali na cestu fotograf Jaroslav Vogeltanz, zoolog Aleš Toman a terénní toyotu nám půjčil Vojta Vokolek, který žije už více než deset let v Goboroně. Za šest týdnů jsme najeli přes dvanáct tisíc kilometrů a natočili pětatřicet hodin materiálu, z nichž pak vzešel čtrnáctidílný seriál Kouzlo Afriky. Mimochodem moc hezky ho namluvil herec Petr Nárožný. Natáčeli jsme především v Botswaně, Zimbabwe a Namibii, cestu jsme zahájili v Jihoafrické republice v Johanesburgu. Navštívili jsme kouzelná místa, snad poslední přírodní ráje. Například Okawango, řeky Chobe, Hwange, Etosha, poušť Kalahari a Namib. Ta byla úchvatná. Bývala to německá kolonie a v zelených údolích dodnes fungují artézské studny, které slouží pro automatické zavlažování místních farem, kde roste všechno možné ovoce. Dokonce tam pěstují víno a z něho hned suší na slunci hrozinky. A když jsme se v kempu mohli vykoupat v bazénu s termální vodou, byl to neskutečný zážitek.

Tak zpět ke zvířatům. Kvůli nim jste tam jeli?
Dokument o Africe nebyl jen o zvířatech, i když ta samozřejmě hrála důležitou roli. Byl o životě, o lidech, o obloze plné hvězd, o přírodě. Byly to neskutečné a hlavně nevšední zážitky. Tak třeba paviáni jsou jako naše sojky, hned hlásí, když se v blízkosti někdo objeví. Konkrétně tady lvy. Objevili se asi sto padesát metrů od stanů a paviáni se mohli strhat. Moje setkání se lvicí taky nemělo chybu. Ležela si dvacet metrů ode mě a dívala se na mě upřeně. Kamarádi stáli opodál za stromem a volali , abych utekl do auta. Já to měl kousek, oni podstatně dál. Stál jsem nehybně a říkal si, co by se tak asi stalo s nimi, kdybych já se do toho auta dostal. Nakonec se zvedla a otráveně šla pryč. Platí tam poučka, že lev do stanu nikdy nevleze. Nám tedy opravdu nevlezl. Člověk ale nesmí myslet na to, že by ho mohl uštknout had nebo zabít hroch. To by nic nenatočil. Mimochodem s hrochy máme také skvělé zážitky. Víte například, že jsou mnohem nebezpečnější než lvi? Zato žirafy jsou nádherná zvířata stejně jako sloni.

Co ve vás Afrika zanechala? Chtěl byste se tam ještě někdy podívat?
Člověk si tam nesmí připustit, že by se mu něco mohlo stát. Musí žít jako tady. I když někdy jsou to podmínky opravdu drsné.A kam bych se rád ještě jednou vrátil? Do pouště Namib. To je nejstarší poušť světa, odděluje moře od vnitrozemí. Ale nechtěl bych tam jen já, také Václav Chaloupek chtěl ještě natočit další díly. Už nebyly peníze.
Zajímavé je, že když jsme přímo na místě s natáčením skončili, tak jsem si říkal, že už nikdy, že jsem rád, že jsem to přežil. Když jsem všechny informace vstřebal, už za dva měsíce jsem věděl, že bych se tam klidně vrátil.

Teď ale žijete střídavě mezi Prahou a jižními Čechami. Vídáte se ještě s Václavem Chloupkem?
Čtyři roky jsme se neviděli. Ale na to období, kdy jsme spolu točili, vzpomínám moc rád. Rozhodně točit zvířata je lepší než lidi. Jsou věrná a pokud nejsou někým ohrožena, tak nezaútočí.
Jako externista mám v České televizi týdenní režim. Na rozpisu se dozvím, co dělám a s kým dělám. A když skončím, tak to zabalím a utíkám do jižních Čech. Nemohl bych nikdy emigrovat, kdybych se nemohl vrátit domů, tak bych asi zemřel. Jihočeši jsou pořád stejní, jsou to pořád titíž lidé, s kterými můžu chodit na pivo. Už se těším na důchod, na tu svou poustevnu, kde budu žít s přírodou a mezi zvířaty a nebudu vidět televizi.

Alena Řezáčová