Dívka ze 17. století dostala modré oči a blond vlasy

Tábor - Odborníci ukončili práci na podobě mladé ženy, jejíž ostatky se našly v Příběnické ulici. Gymnazisté jí navíc vdechli několik životních příběhů.

Konce třicetileté války se téměř s jistotou už nedožili. K Táboru se spíše dostali při jeho obléhání císařským vojskem, jemuž velel Baltazare de Marradas. Podle archeologů totiž trojice mladých lidí zemřela v rozmezí let 1620 až 1621. Pravda to být nemusí. Jisté ale je, že na ostatky dvou mladíků a jedné dívky ve věku kolem 20 let v létě narazili majitelé domu v Příběnické ulici při hloubení bazénu.

Povrch země za středověkými hradbami Tábora ukrýval jejich těla téměř 400 let. Když archeologové nález zdokumentovali a usadili do historické mapy Tábora, rozhodli se dívce vrátit domnělou tvář. Z anonymních pozůstatků tak „přivedli na svět“ skutečného člověka 17. století. Devatenáctileté dívky, která se se svými společníky nedočkala řádného pohřbu. Zemřela na následky nemoci, nebo padla při obléhání Tábora? Jistota chybí, existují pouze indicie. Hovoří o nich Jiří Šindelář, člen spolku Naše historie a firmy Geo-cz, jenž stál u zrodu 3D modelace dívčina obličeje.

„V hrobové jámě jsme našli knoflíky, to znamená, že nebyli oblečeni pouze v rubáších. Ty nám umožnily dataci do 17. století, tedy do doby třicetileté války. V hrobové jámě jednoho z mužů jsme objevili i olověnou kulku. Bohužel neumíme rozhodnout, zda ji měl v kapse, či ho někdo postřelil. Pokud ano, tak kulka uvízla pouze v měkké tkáni, neboť kost poškozenou neměl. V druhé jámě, v níž leželi druhý muž s dívkou, jsme pak našli drobnou minci, tak zvaný černý peníz,“ upřesňuje nálezy s vysvětlením, že peníze krále Matyáše byly ražené v letech 1612 – 1619.

„Tím je zcela jednoznačné, že zemřelí nepatřili ke švédské kampani roku 1648, neboť Švédové by u sebe jistě neměli naše peníze. Z toho usuzujeme, že se bezpečně jedná o naše lidi, ale jako táborští občané by zřejmě byli pohřbení ve městě. Mohli tedy patřit k obléhatelům z počátku třicetileté války. Ani na jedné kostře jsme však nenašli hmatatelné důkazy o tom, že padli v boji,“ vysvětluje Jiří Šindelář.

Co všechno trojice mladých lidí mohla u bran Tábora prožít, ilustruje fantazie studentů Táborského soukromého gymnázia, kteří jim vymysleli osobní příběhy.

Přestože šlo o dívku neurozenou, k tomuto úsudku odborníky přivedl stav jejích čelistí, na nichž se podepsala špatná strava, ujal se modelace tváře světově uznávaný odborník z oboru forenzní antropologie Cicero Moraes z Brazílie. S ním Jiří Šindelář na podobných projektech pracuje už přes dva roky a společně již vrátili domnělou podobu několika historickým postavám. Například svaté Zdislavě nebo tak zvanému čelákovskému upírovi.

Zhruba 165 centimetrů vysoké dívce přisoudil delší plavé vlasy, bílou pleť a modré oči. Přesnost tvaru obličeje podle Jiřího Šindeláře překračuje 90 procent. „To je poměrně solidní, ale nevíme přesně, zda měla například vadu pleti, jaké bylo její zbarvení a s určitostí neznáme ani barvu očí. Tady si pomáháme tak zvaným uměleckým vkladem, neboť odpovědi by přinesla jen analýza DNA, což je ale drahé. My jsme se hlavně snažili zachránit příběh těchto tří lidí,“ dodává Jiří Šindelář, jenž se bude podílet i na navrácení podoby dvou českých knížat z Pražského hradu. Opět ve spolupráci s Cicerem Moraesem.

Výsledek svojí táborské práce veřejnosti představí až s novou expozicí v Bechyňské bráně. Otevřená bude na jaře. Mezitím mohou lidé v anketě volit pro dívku jméno.

Přinášíme dva příběhy, které vytvořili studenti prvního ročníku Táborského soukromého gymnázia. Studenti se seznámili s okolnostmi nalezení tří kostrových hrobů v Příběnické ulici v Táboře, s antropologickými zjištěními a historickými fakty a zkusili vytvořit příběh, jak mohlo dojít k úmrtí tří mladých lidí těsně před branami města.

Pravda o potulných hercích

Už to tak na světě bývá, že chvíle radostného smíchu střídají doby strádání a žalu. Tři potulní herci v období hrozné třicetileté války ztratili svou obživu i smysl života. Dvojčata Bartoloměj a Agáta spolu s přítelem Vítem mířili k vzdálenému městu Tábor. Chtěli zde najít nové útočiště a střechu nad hlavou.

Vládla krutá zima a krajinu pohřbil hluboký sníh. Na hradbách hlídkovali dva strážní. Jeden urostlý a zdatný, druhý mírně obtloustlý. Jakmile uzřeli přicházející otrhané chudáky, namířili na ně nabitými zbraněmi. „Přicházíme v dobrém! Hledáme nový domov a práci, o herectví přestal být zájem.“ volal Vít. Jeho přátelé jen bezeslovně přitakávali.
„Takových tu bylo a vždy se z nich vyklubali zvědi nebo lupiči!“ křikl ten vysoký.

„No, tak půjdeme dál, když nám tu není uděleno milosti.“ špitla smutně Agáta. „Copak v sobě nemáte kousek citu?“ vyčítal jim na kost promrzlý Vít. Už spolu se svými kamarády pomalu odcházel, když tu baculatý strážník zvolal: „Ale kam pak byste chodili?“ Jakmile vyřkl tato slova, kulka jeho palné zbraně vyletěla a mířila přímo na Víta. S bolesti plným výkřikem padl k zemi a svíjel se v křeči. Byl ošklivě zasažen do nohy. Agáta strachem vyjekla a spolu se svým bratrem odtáhla Víta do bezpečí. Strážníci se jim škodolibě smáli a pozorovali, jak se potácejí pryč. Ze zoufalých herců si udělali divadlo vlastní.

Daleko se jim dostat nepodařilo, raněný začal na místě omdlévat. Po pár metrech se vzdali a Agáta položila Vítovu hlavu k sobě na klín. Nezadržitelně brečela, zatímco se Bartoloměj pokoušel ránu zaškrtit. Bylo už moc pozdě. Čerstvý sníh začal postupně vstřebávat jeho krev. Do několika minut za tichého sténání zemřel. Agáta byla dočista na dně. Chtěla běžet ke hradbám, aby jí také postřelili. Její život už ztratil nadobro smysl. Bratr jí však zastavil a silně objal. Už neměli sílu pokračovat. Zůstanou tady. U svého přítele. Nadobro. Oba klesli k zemi a žalostně vzlykali. Mrazivý chlad je postupně opouštěl. Lehli si na sněhem zasypanou loučku. Přitisklí tělo na tělo padli do svého nejdelšího spánku…

Záhada tří mrtvých

Byla chladná zimní noc, měsíc se schovával za temná, obrovská oblaka a v dáli byly vidět tři kráčející postavy. Dva chlapci a dívka. Ten starší z chlapců v ruce nesl pochodeň, aby si mohli svítit na cestu. Všichni tři sem do těchto končin přitáhli společně s císařskou armádou generála Marradase.

Pocházeli ze stejné vesnice, z velmi chudých poměrů a služba u armády pro ně byla jediným východiskem ze svízelné situace a možností jak přežít v oněch těžkých dobách.

Všichni tři byli opilí a spíše se potáceli, než šli. Mladá dívka se hodně motala kolem mladšího z mužů, který s sebou nesl džbán piva. Ten mimochodem tajně sebral u jednoho důstojnického stanu. Líbil se jí. Stále hlasitěji spolu žertovali, chvílemi křičeli a smáli se. Vůbec si nevšimli, že se až příliš vzdálili od polního ležení a došli nebezpečně blízko k Bechyňské bráně, k opevnění královského města Tábor, které už několik dní obléhali.
„Hele! Koukněte se všichni sem! Podívejte… podívejte co mám!“ křičel ten mladší muž. Nadzvedl kabát a vytáhl pistoli. Byla nabitá a připravená k výstřelu. Neopatrný mladík s ní začal nebezpečně šermovat, ale nikomu z přítomných to nepřišlo nebezpečné, spíše vtipné.

„Já jsem velký Marradas! Ty, hlupáku zavšivený, přines mi víno!“ křičel hlubokým hlasem na svého staršího společníka. Žena se tomu začala smát a přitiskla svá ústa na mladíkova. Ten překvapením strnul na místě.
Bohužel, druhý z mužů si vzal urážku a povýšenost svého společníka moc osobně a posílen ještě alkoholem se rozzuřil. Také žárlivost zde hrála velkou roli. Vrhl se k mladému páru a odstrčil je od sebe. Vzal pevně ženu za ruku a přitáhl ji k sobě.
„Je moje! Jen moje, rozumíš mi? Nedotýkej se jí těma svýma špinavýma rukama!“ křičel. První mladík chvíli zůstal hledět a vstřebával, co se právě stalo. Když mu to všechno došlo, jediné na co se zmohl, bylo to, že zvedl pistoli a namířil ji na svého bývalého přítele.

„Okamžitě mi ji vrať!“ Bylo mu velmi špatně rozumět, motal se mu jazyk a nedokázal pořádně artikulovat.
„Chceš mi snad vyhrožovat?“ optal se muž, na kterého byla namířena pistole. Vztekle odstrčil ženu a vrhl se na mladíka, sotva stojícího s pistolí v ruce. Chytl ho za límec kabátu a začal s ním třást. Mladá dívka ztratila rovnováhu a upadla na zem. Při pádu se nešťastně udeřila o kámen do hlavy a ztratila vědomí. Muži, zaujati plně osobním sporem však tuto událost vůbec neregistrovali.

„Nebudeš mi vyhrožovat, je ti to jasný!“ opakoval stále dokola starší z protivníků. Mladík, ze strachu o svůj život, stisk spoušť pistole, ale proto, že s ním druhý muž třást, trefil svého soka pouze do nohy. Ten okamžitě po výstřelu padl na zem, ale svého, teď už nepřítele, strhl sebou. Podíval se mu zuřivě do očí.
„To si neměl dělat, chlapče!“ procedil skrz zaťaté zuby. Vytáhl nůž, který měl za opaskem a bodl někdejšího druha přímo do srdce.

Až teprve ráno byla vidět hrůza z minulé noci. Mladík ležící na zádech s dýkou v hrudi. Druhý mladík ležel o něco dál na břiše, za ním se táhla ve sněhu krvavá stopa. Nedaleko pak umrzlá mladá dívka, s krvavou ránou na hlavě.