Rozlehlý dům o téměř tisíci metrech čtverečných vlastní Miroslav Bystrý a Jitka Kořínková z Vranice u Píště. Podle obyvatel Chýnova se ale v místě zdržuje jen první z nich, nicméně kontaktovat Miroslava Bystrého se nám nepodařilo.

První zmínka o domě pochází ze zápisu cechu pekařského z roku 1712. V roce 1787 obývá objekt Josef Procházka a před první světovou válkou krupař Karel Vorel. Chýnovští říkají domu u Cimbálníků (Vorlů).

Karel Svoboda (*1871) vzpomíná v chýnovské kronice, jak řemeslo pekařské a řeznické kvetlo díky velkému počtu hostinců ve městě. „Pekaři píkávali lidem chléb a k prodeji kruchovky, jimiž v Táboře říkali bandury a v Soběslavi puliny, dále housky a rohlíky. Kruchovky se pekly z tmavší mouky a prodávaly se po krejcaru, ostatní po dvou," popisuje. Pekárna je postavená u splavu, na skále. Vždy bylo proto u domu vlhko. Karel Svoboda v kronice líčí, jak bylo nutné se na druhou stranu, tedy jakoby k mlýnu, dostávat blátem.

V Chýnově na náměstí byli pekaři Janura (Přibyl) a Doležal (Jirchář), kteří prodávali své výrobky v „chlebnících" – uzavřených stáncích, v nichž v zimě rozhodně nebylo příjemně. Na předměstí pak byli pekaři Vorel (Cimbálník) v čísle popisném 58, Kašpar a později Vávra naproti Cimbálníkům.

„V pekárně pekli pro celý Chýnov. Ale nebyli jediní. Hned naproti sídlili další pekaři, Vávrovi. Tehdy bylo ve městě hodně pekařstvích. Všechna se uživila," tvrdí pamětník Otto Strakatý (*1924).

Za první republiky působilo v Chýnově šest řezníků a čtyři pekaři. Ti své produkty rozváželi po okolních vesnicích na kolech. „To byla jiná doba. Dnes by jich tady tolik být nemohlo. Dnes chce totiž každý hned vydělávat miliony. Dřív se pracovalo, a když se dařilo, byly i peníze," dodal Otto Strakatý.

Pro lidi ze vsi byl rohlík luxusem, takže například cukrářská živnost byla prakticky nemožná. Cukrovinky se prodávaly jen o poutích. Klasické pečivo bylo ale dostupné hlavně městským.

Tajná chodba

I po válce, v roce 1928, pekli v Chýnově tři pekaři. Roku 1934 provozoval řemeslo v tomto domě čp. 58 Alois Šíma.
„K Šímům jsme jezdili péct chleba. Babička měla doma kvásek, zadělala těsto a já jako školačka jsem ho cestou do školy do pekárny přinesla a odpoledne pro upečený chléb s valníčkem dojela. Jednou jsem se v zatáčce vybavovala s kamarádkou a najednou se objevil traktor. Stačila jsem uskočit, ale valníček to odnesl," vzpomíná s úsměvem Jiřina Kainráthová a dodala, že dnes pekárna už trochu chřadne.

V roce 1951 vlastní dům Marie Vorlová. Pekli tady však už jen chleba, jímž krmili dobytek ze státních statků. Vorlovi dům vlastnili asi do roku 1990. „Co vím, tak se tam vždy peklo. Zajímavé je, že pod domem je chodba vykutaná ve skále. Musela dát neuvěřitelnou práci a prý vede na zámek. Jako kluci jsme tam vždy lezli, ale moc daleko se nikdy nedostali. Přesto to bylo dobrodružné," zavzpomínal Otto Strakatý.

David Peltán