Pocit radosti a štěstí přetrvává při vzpomínkách na osvobození v srdci každého, kdo válku prožil a pamatuje si ji. Své paměti z konce války v Táboře vypráví Marie Máslová.

„Za války jsme poslouchali Svobodnou Evropu, ale báli jsme se, aby to neslyšel nikdo, kdo by nás mohl udat. To by bylo zle. Vždycky jeden z nás hlídal a druhý potají poslouchal," začala Marie Máslová líčit první vzpomínky na válečná léta. V Čekanicích, kde celý svůj život žije, se prý naštěstí nikdy nestalo, že by někoho gestapo stíhalo, nebo dokonce popravilo.

„Když přijeli do Tábora Němci, tak se ubytovali v čekanické škole. Děti tam nemohly chodit a neučilo se. Ti vojáci potom chodili do hospody Na Vyhlídce a pořád hlásili do světa: My s sebou vezeme takovýho zlata! Takové bohatství, to jste nikdy neviděli! A naši chlapi se hned začali potichu bavit, že už to do konce války dlouho trvat nebude, a až přijde vhodná doba, že jim ty cennosti seberou. Naštěstí nic nepodnikli, jinak by nás byli všechny asi popravili," vyprávěla pamětnice, které bylo na konci války 23 let.

Protože Němci zabrali téměř všechny školy v Táboře, chodili se žáci střídat do posledních, které zůstaly a učili se v nich jen jeden den v týdnu. „O jídelně vůbec nemohla být řeč. Chodili jsme vždycky na hodinu na oběd domů. Tam, kde je teď jídelna Slovan, byla ubytovaná německá mládež. Měli tam nóbl prostřeno, cpali se a my neměli co do pusy. Když jsme procházeli kolem a viděli nás, tak se nám přes sklo pošklebovali. Moje kamarádka Slávka Suchanová byla sokolka a taková nebojácná a divoká holka. Když viděla, že se nám mladí Němci posmívají vyplázla na ně jazyk," popisuje s úsměvem Marie Máslová.

Doktorka Háková

Jenže v tu chvíli nastal zvrat. „Uviděl nás jejich učitel nebo dozorce a hop ke dveřím. Tak rychle, jak jsme utíkaly tehdy, už jsem nikdy v životě neutíkala. My se tak bály, že nás ten učitel dohoní a něco nám udělá, to byl takový strach, že si to nikdo nedokáže představit. Vždyť oni tady popravovali lidi a my jsme to věděli, tenkrát se bál každý."

Marie Máslová si pamatuje i na doktorku Hákovou, jejíž jméno je i s manželovým zvěčněno na táborském popravišti.

„Paní doktorka Háková mě léčila, když jsem si prošila ruku šicím strojem. Byla moc příjemná a hodná. Prý ji gestapáci zabili, protože v hotelu Grand slavila prohru Němců a blížící se konec války. Zpívala písničku Za císaře pána a někdo ji asi od vedlejšího stolu udal gestapu. Zatkli ji a popravili. Táborský památník má prý představovat, že paní Háková byla těhotná když zemřela, protože když ji zastřelili, to dítě moc dlouho umíralo a bylo vidět, jak se v ní hýbe. Gestapáci byli zvířata, když zastřelili těhotnou ženu," smutně pokývala hlavou téměř třiadevadesátiletá žena.

Když začala německá armáda přicházet o síly a přišly první velké prohry, podepsalo se to i v Táboře na česko německých vztazích a němce nebylo radno provokovat. Ze začátku války se však chodili do hospod bavit i obyčejní němečtí řadoví vojáci a nikdo příliš velké rozdíly nedělal. „Ještě těch prvních pár let, to se každý týden dělala nějaká zábava a jednou jsme s holkama z Čekanic pořádaly dívčí věneček. Přišli tam i němečtí kluci a nám se moc líbili, byli takoví vysocí, pohlední. V cukrárně U Lígra na Blanickém Předměstí jsme nakoupily věnečky a prodávaly jsme je na té zábavě v bufetu. Ti němečtí kluci si pro ně chodili, strašně jim chutnalo a my holky jsme jen koukaly, jak se ládují."

„Věděli jsme, že nám nerozumí, tak jsme jim říkaly: No, to se vám to žere. Byly jsme hloupé holky a měly jsme legraci, že můžeme Němcům říct něco takového. Oni odešli od mámy do války a my jsme takhle ošklivě vtipkovaly. Jinak k nám byli moc milí, tancovali s námi a chtěli se s námi bavit a přátelit, vždyť byli stejně mladí jako my a to člověk tu válku tak nebere," pochvalovala si první válečná léta Marie Máslová.

Když se válka chýlila ke konci, byl celý kraj plný německých uprchlíků, a přišlo nařízení, že každý, kdo má v bytě nebo domě volný pokoj, musí ubytovat Němce.

Marie Máslová ještě se strachem v hlase vzpomíná, jak u nich v domě bydlel důstojník s družkou a malým dítětem.

„Byli u nás až ke konci války. Byl to důstojník s družkou a holčičkou. Mladá žena ale byla Češka. Toho muže jsme se všichni báli. Byl strašně přísný, vypadal autoritativně a pořád tak pochodoval v těch vysokých botách a rajtkách. Šel z něj strach. Všichni v domě jsme se ho báli, i když nikdy nikomu nic neudělal. On s námi moc nemluvil."

Malá holčička se jmenovala Kari a důstojník, který se o ni se ženou staral, nebyl její otec. „Ten prý zemřel ve válce a tenhle důstojník slíbil, že se o holku i s dítětem postará, když jeho kamarád padl na frontě," popsala lidskost německého vojáka Marie Máslová.

Vlajka na věži

„Jednou v květnu mě ten Němec přivolal na naší půdu k okénku, ukazoval ven a strkal mi před oči dalekohled, abych se podívala, jak na táborské věži vlaje československá vlajka. To znamenalo, že je úplný konec války. Hrozně jsem se bála, že mi ublíží, když se budu radovat z německé prohry. Tak jsem jen klidně řekla, že asi bude konec války a tvářila se, že to se mnou nic neudělalo," usmívala se rodačka z Tábora při vzpomínce na jednu z nejradostnějších chvil svého života.

„Byla jsem vítat rudou armádu. Stáli jsme na Budějovické a koukali na ta procesí vojáků a aut. Holky křičely, házely vojákům květiny a všichni se smáli a bylo veselo. Potom jsme si všimli, že za námi jdou dva Němci, muž a žena s vozíčkem. Chudí, obyčejní lidé. Jeden pán, co stál vedle mě, na ně začal křičet: Táhněte! Ať už jste pryč! Oni mu pak německy říkali, že nemají s armádou nic společného, že jsou to slušní lidé, ale ten muž se nedal: Ať je to pravda nebo ne, tady už nemáte co dělat. Bál se, že by mohli po Rusech něčím hodit nebo tak, ale oni to byli asi vážně jen obyčejní lidé.

Konec války ale pro lidi znamenal velikou změnu. O život se už nikdo strachovat nemusel, radost z osvobození však za chvíli opadla a přišla obrovská bída.

„Nebylo nic. Ani na ty potravinové lístky se nedalo nic sehnat, natož jenom za peníze. Maminka chodila za málo peněz pomáhat u svého zaměstnání ještě do mlýna a pak tam kupovala mouku. Bylo to tak hrozné, že třeba kilo mouky stálo sto korun. V té době! Oblečení nebylo, museli jsme si přešívat staré věci co jsme našli třeba po našich rodičích na půdách a podobně," vykládala kruté podmínky po válce Marie Máslová.

Jejího manžela, Oldřicha Másla, zavřeli za války do koncentračního tábora. Když totiž ke konci roku 1945 bombardovali německé továrny, byl totálně nasazený a bál se o život, proto utekl z Německa domů. Někdo ho však udal a byl poslán do Terezína, kde zůstal až do konce války. „Když se po čtyřech měsících vrátil, byl hubený, vychrtlý, sotva stál na nohou. My už jsme se báli, že se nevrátí, protože oni je ještě nějakou dobu po osvobození drželi v karanténě, kvůli všemožným nemocem, co tam řádily. Když potom přijížděl vlak s nimi do Tábora, lidé je vítali a mého manžela Oldu právě vedl průvod až do Čekanic, jak se na něj těšili," líčí Marie Máslová návrat svého manžela z koncentračního tábora v Terezíně.

„Když se vrátil, měl se k světu, ale potom dostal horečky a projevil se u něj skvrnitý tyfus, takže musel do nemocnice. Šla jsem ho pak jednou navštívit a když přišel k oknu, vůbec jsem ho nepoznávala. Měl hroznou horečku a ohluchl, měl otevřená ústa a blouznil. Vypadalo to, že vůbec nevnímal. Moc jsem se bála, že to nepřežije," zdůraznila své tehdejší obavy pamětnice. Nakonec se její manžel vyléčil, a netrvalo to ani příliš dlouho, protože již krátce po válce slavili svou svatbu.

„Brali jsme se 30. června 1945 a v září se nám narodil první syn. Na hostinu jsme někde sehnali kus masa, a pozvali jen blízké příbuzné. Každý, kdo na svatbu přišel, nám něco přinesl. Když přišla naše sousedka, maminka mé kamarádky, viděla, jak jsme na tom špatně. Ona byla moc dobrá kuchařka a skvěle pekla, tak řekla: Já vám jdu pomoct sousedko. Moje maminka jen koukala, že i v takové bídě jsou lidé hodní a drží při sobě. Napekla nám spoustu cukroví na svatbu,"usmívá se při vzpomínce na vdavky Marie Máslová.

Vzkaz pro mladé

„Chtěla bych říci, že by si dnešní mladí lidé měli vážit hlavně toho, že žijí v míru a měli by ho udržovat. Válka je hrozná věc, už nikdy bych ji zažít nechtěla. Nikdy už by se nemělo stát, že bude válka," zakončila Marie Máslová své vyprávění.

Autor: Veronika Gigalová