Kliknutím zvětšíteCo to obnáší, o tom s ním hovořila pasovská PNP.
Úvodem potvrzuje, že je to velká zátěž, v letech mistrovství světa nebo Evropy je na cestách s fotbalisty až 80 dnů. Připouští ale, že pro něho jako fotbalového fanouška je to taky splnění životního snu. „Je to skvělý pocit moci být tak blízko, prožívat to s těmi chlapci,“ říká.
Tázán na recept, jak se stát kuchařem národní jedenáctky, zobecňuje, že vždycky člověk potřebuje někoho, kdo mu pootevře dveře. „Známý fyzioterapeut z Řezna mě navrhl fotbalovému svazu, ale nakonec žádná přímluva nerozhoduje – kdybych vařil jen průměrně, nevzali by mne.“ Jeho „testovací ochutnávka“ trvala čtyři týdny, když vařil pro nároďák na Poháru konfederace - v Dánsku, v Norimberku a později v Rusku.
Konfrontován s nepsaným bavorským zákonem, že co přijde na stůl, to se sní, ujišťuje, že hráči vůbec nejsou vybíraví. „Jsou to uvolnění kluci, extrémně snadno ,opatrovatelní´ . Všem je úplně jasné, co jejich tělo potřebuje, a co pro to musejí sníst.“
Směje se tezi, že to zní překvapivě nekomplikovaně ve světě plném vegetariánů, veganů a (ne)snesitelnosti glutamanů, a opakuje, že je to skutečně jednoduché. „K obědu jsou tři rozdílné hlavní chody – ryby, maso a pasta. Místo pasty může být také někdy rizoto nebo jiné vegetariánské jídlo. Kromě toho zkouším generálně vynechat ze všeho, co vařím, laktózu a gluten. To dnes už také v principu není problém. Úplně také upouštím od másla, pokud není do pokrmu absolutně nutné.“ Pizza taky může být, ale bez sýra, jen s plody moře. Chutná stejně dobře. Několikrát ji připravoval na Poháru konfederace v Rusku.
Vypadá to jako přísná dieta. Jestlipak prý po vyhraném zápase nedělá výjimku – jaksi za odměnu? - „Ano a ne,“ odpovídá. „Neodpovídalo by smyslu věci celé měsíce dbát na výživu a pak po jednom vítězství zapomenout na všechny zásady. K oslavě může být ovšem taky něco ,nezdravého´, ale, inu, ve zdravé variantě…“
Svůj kuchařský styl popsal jako světovou kuchyni, ale s regionálními vlivy. Jeho jídla mají většinou ovocné komponenty – a jistou ostrost, třeba i poasijsku. Při poháru vařil každý den jídlo a večeři, a to už člověk zkouší různé variace. Třeba pečeného mořčáka evropského s hříbky a bílými broskvemi, či kohouta s avokádem a banány. Většinou s ním vařil kolega Felix Markvardt. Celá výprava mívá kolem 70 lidí, denně stál u sporáků dvanáct až čtrnáct hodin. Co se týče pomocníků do kuchyně, sahají zpravidla po místním personálu. Velmi dobře to fungovalo i v Rusku. Problémem tam bylo embargo – nemohli vézt skoro žádné příchutiny, jen bedničku koření, suchých plodů a oříšků, prý jako malou zálohu.
Pastýři se bojí vlků
V Horních Rakousích pase krávy na 420 horských loukách 630 zemědělců. Mají hodně práce, a jen malé výnosy, píší OÖN. Teď jim dělají starosti vlčí smečky a požadují přísnější kontroly stavu těchto šelem. Claudia Mohlová, tisková mluvčí ochranářské organizace WWF, je ale uklidňuje – zvířata chovaná na pastvinách prý představují jen jedno procento vlčího jídelníčku. Užitková zvířata jen před nimi musejí být lépe chráněna, říká.
Ostatně takto podnikajících zemědělců i tak masivně ubývá, pokračuje linecký list - za uplynulých 15 let ze 840 na 630. Počet vyháněných krav zůstal stejný, zhruba 5000, zato klesá stav ovcí a koz.
V sedmdesáti na Havaj
Šedesát let neměl Rainer Schlipfinger (70) z Pasova se sportem nic společného, a teď míří na Havaj, k ironmanu, nejtěžšímu triatlonu na světě, píše PNP.
Den, který jeho život navždy změnil, začal u fyzioterapeuta s bolavými zády. Šli spolu do fitnes studia. Postavil se na běžecký pás a rozběhl se „do světa“, do té doby jemu totálně neznámého. Bylo mu 59 let. Sport mu zavoněl a tehdy na onom „běhátku“ si řekl, že v šedesáti absolvuje maraton. Začal trénovat a všechno ho bolelo, kuřák, který denně „udělal“ dvě krabičky bez filtru, nebyl zvyklý. V začátcích byl často zraněný, míval záněty šlach. Po prvním půlmaratonu se nemohl postavit. Za pár týdnů ale vběhl na olympijský stadion v Mnichově – s prvním maratonem v nohách, za necelé čtyři hodiny. Bylo to jako horečka, nahlásil se k dalším závodům – ve Frankfurtu, Belríně, Londýně, později v New Yorku. Pak potřeboval nový cíl – a objevil triatlon.
V 63 letech si poprvé v životě koupil závodní kolo. Pak se přihlásil do kurzu plavání. „To bylo brutální,“ vzpomíná na své první krauly. Závodit začal na kratších tratích, za WSV Otterskirchen často ve své věkové kategorii vyhrával. Dostal chuť na delší tratě, a v roce 2011 absolvoval v Korutanech prvního „železného muže“. Potřeboval na něj necelých třináct hodin, a to si přidal čtyři kilometry navíc – zapomněl v převlékací zóně svůj startovní čip a vrátil se pro něj, píše PNP.
Toužil po Havaji, nejstarším, nejpopulárnějším a nejtvrdším triatlonu na světě. Při omezeném počtu startujících se k němu mohl kvalifikovat jen vítězstvím ve své kategorii v jiném „železňáku“, a v čase pod 17 hodin. Dočkal se až teď v červenci. Ve 2.15 ho vzbudil budík, na oplechování parapetu bušil déšť, nad Boltonem na severozápadě Anglie visely tlusté mraky. Vstal, oblékl se do deště, šel zkontrolovat tlak v duších jeho kola a krátce po šesté hodině vstoupil do vody. Do cíle se dovlekl za 16:17 hodiny – závod byl hrozně tvrdý, se stoupáními na běžecké trati až 16 procent…
Mnoho soupeřů vzdalo a trpěl i on – tři týdny před závodem musel na operaci, v rameně, které si před lety zlomil, když ho srazilo auto, se uvolnil šroub. K operaci jel na kole. Sestry se smály a lékař kroutil hlavou, když jim vyprávěl, že hned po zákroku chce zase jet na bicyklu domů…
Koncem srpna hodlá absolvovat ještě jednoho železného muže, ve Švédsku. Začátkem října pak odletí na Havaj – deset dnů před závodem, k aklimatizaci. 14. října bude start. Ví, že zase bude trpět. Při plavání v Pacifiku. Při jízdě na kole ve větru o síle až 80 km/h. Při běhu po rozpálených silnicích vybudovaných na lávě…
A co dál? Na to je prý příliš brzy, ale rozhodně bude hledat nové dobrodružství. V uplynulé zimě přešel na běžkách Finsko – 400 kilometrů za sedm dnů. Chystá se na ještě delší cestu – z Pasova do Santiaga de Compostela. „Pěšky, samozřejmě. Vždyť je to prý jen necelých 3000 kilometrů,“ uzavírá PNP.
Oldtraktory na srazu
Na 500 historických traktorů se v sobotu 5. srpna sjelo ke „trekkerskému korzu“ franckým skanzenem Bad Windsheim. Do neděle organizátoři očekávají ještě další stovku účastníků. Nejstarším modelem byl Lanz-Bulldog HL 12 z roku 1921, k exotickým kusům patřil například ,motorový kůň´ z roku 1924. „Motoroví koně byli prakticky předchůdci traktorů – motor o maximálně dvaceti koňských silách byl obalen troškou plechu,“ říká v PNP Xaver Schützenmeier, předseda spolku přátel tahačů a zemědělských strojů Tauber-Franken, který setkání organizuje společně s muzeem poosmé. Z největší dálky přijeli tři jezdci z Itálie, dorazili majitelé traktorových oldtimerů i z Durynska atd. Po asi hodinové přehlídce účastníci předvedli na polích muzea, co jejich stroje umí – od orby po vláčení.
30
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
