Vzpomínky na tento mimořádný úspěch se znovu vynořily při oslavě letošních padesátin táborského potápění. Marie Novotná-Polanská na něm pochopitelně nesměla chybět. „Bylo to fantastické. Mohli bychom tam sedět doteď, a stále by bylo na co vzpomínat," usmívá se senzační držitelka republikového zlata z roku 1964. 

Které cestičky vás dovedly k tak specifickému odvětví, jakým je potápění?
„Kdo bydlel u Jordánu, musel umět plavat a byl s vodou spjatý. Já a kamarádka Hanka Kohoutová jsem šly ve čtrnácti letech k branným vodákům. Jednou jsme se vypravily na plovárnu podívat se na potápěče, protože jsme věděli, že jsou tak hezký kluci. No a už jsme u toho zůstaly (úsměv)… Nakonec jsem s potápěním prožila opravdu nádherné období. Byli jsme pořád ve vodě, v teple i v zimě. V té době přitom neexistovaly žádné speciální obleky. K tomu všemu navíc patřila i velká porce potápěčské teorie. Rozhodně jsme se nenudili."

Brzy přišly na řadu vaše ostré závodnické začátky a s nimi onen vynikající úspěch…
„Závodit jsem začala hned v tom roce 1962. Tehdy se konalo první mistrovství republiky a ženy měly v jihočeském družstvu jen jedno místo, na které se nominovala Hanka. O dva roky později už jsme jely na republiku obě dvě. Pro mne to bylo první mistrovství. Každý se samozřejmě chtěl umístit co nejlépe a dělal pro to všechno, ale šlo hlavně o tu účast.  Užít si atmosféru, získat zkušenosti a nové zážitky. Všichni jsme se těšili a čekali, co všechno se přihodí."

A vám se nakonec přihodilo něco fantastického – stala jste se mistryní republiky. Můžete nám popsat  průběh vašeho zlatého vystoupení na Slapech?
„Jako outsider jsem šla do vody mezi posledními. Nepanovaly zrovna dobré podmínky, byla studená voda a hodně špatná viditelnost. Pamatuju si, že jsem ještě předtím volala na naše 'kdybych se topila, musíte mne honem vytáhnout…' (smích). Průběžné pořadí jsem tehdy nijak zvlášť nesledovala, ale mám pocit, že jsem byla po prvních dvou disciplínách někde uprostřed. Mistryní republiky jsem se stala díky poslední disciplíně (kompasové plavání na cíl – pozn. aut.). Trefila jsem cíl skoro přesně, jen tak o metr vedle. Ostatní se něčemu podobnému ani zdaleka nepřiblížili, takže jsem se vyhoupla až na to celkové první místo."

Vzpomenete si na bezprostřední pocity po tomto naprosto nečekaném úspěchu?
„Hned na místě jsme se samozřejmě hrozně moc radovali. Nejvíc jsem se ale těšila na to, až ukážu ten pohár pro vítěze mámě. Doma jsem totiž byla na rozdíl od svých tří bratrů takový zlobil. A teď jsem mohla přijet a říct: 'Vidíš, co jsem dokázala…!' Přiřítila jsem se tedy domů, ale máma tam nebyla. I tak jsme si ale nakonec ten můj úspěch s rodinou užili. Oslavovalo se samozřejmě i přímo v klubu. Myslím si, že to tehdy skončilo mytím hlav v kašně na náměstí (znovu se směje)."

Jaké byly další roky po zisku zlata?
„Dostala jsem se do reprezentace, se kterou jsme jezdili na soustředění. Bylo to fajn. Jenže pak přišel úraz a já jsem později musela potápění nechat. Vdala jsem se a přišly jiné starosti a povinnosti."

Co vám při vzpomínkách na ta léta vyvstane na mysli?
„Ohromné přátelství, soudržnost prima party lidí, hrozně moc zážitků… Přednedávnem jsme si užili setkání u příležitosti padesátého výročí založení táborského klubu a bylo to fantastické. Mohli bychom tam sedět doteď a stále by bylo na co vzpomínat a o čem povídat. Je jenom škoda, že už u toho nemůžeme být všichni."

Přibližte nám, prosím, současnost paní Marie Novotné-Polanské…
„Dodneška mám pochopitelně moc ráda vodu. Chodím plavat, a když jsme byli u moře, neodolala jsem a potápěla se. Jinak je to takový normální život v důchodu. Chatařím, věnuju se vnoučatům a tak podobně. Každopádně jsem velký fanoušek a chodím v Českých Budějovicích snad na všechny sporty. I v televizi sleduju sport od fotbalu až po formuli. Snad jen zápas a podobné věci nevyhledávám, i když nedávnou olympiádu jsem zhlédla celou."

VIZITKA MARIE POLANSKÉ-NOVOTNÉ

Narodila se v roce 1945 v Táboře. Vystudovala školu s ekonomickým zaměřením, později se vdala do Českých Budějovic a živila se účetnictvím. V současné době je už deset let v důchodu. Má dceru, syna a čtyři vnoučata.