Před sedmi lety byl proveden průzkum a dokumentace ostrohu nad řekou Lužnicí, ležícího asi kilometr od Slavňovic. Tato zřejmě pravěká nebo raně středověká lokalita nebyla dlouho známa a považována za možné hradiště. Místo je dnes pokryto souvislým lesním porostem. V severní části ostrožny lze vysledovat zbytky valu, který byl zřejmě součástí opevnění. Ve starší, zarostlé díře byl nalezen zlomek keramické nádoby a další dva kousky se našly opodál. Tyto nálezy jsou zatím jediné doklady lidské činnosti na této lokalitě a lze je zařadit do období zemědělského pravěku. Přinese–li případný archeologický výzkum ostrohu další nálezy, bude možno o zdejší lokalitě uvažovat jako o možném pravěkém nebo také středověkém hradišti.
Dnes jsou Slavňovice jednou z osad obce Stádlec. Písemně jsou poprvé zmiňovány v roce 1379, kdy příslušely k příběnickému panství. Ves s poplužním dvorem se později dostala k oltyňskému statku a v roce 1635 ke Stádlci. V roce 1750 zde bylo dvanáct selských usedlostí a ke vsi příslušel Suchomelovův mlýn, který však posléze sedlcká vrchnost prodala s podmínkou, že mlynář musí na své náklady opravovat jez. Ve Slavňovicích žilo nejvíce lidí v roce 1921, kdy tu bylo hlášeno 255 osob.

Za pomoc odplata

Ve zdejších lesích se hojně zdržovala světýlka. Své by o tom mohl vyprávět jistý stařeček ze vsi. Trochu se pozdržel na návštěvě u známých, a tak spěchal k domovu. Cestou dohonil bábu a jak jí docházel uviděl, že jí na zádech sedí světýlka. Dal se s bábou do řeči a ona si mu postěžovala, jak jí od těžkého rance, který nese v ruce, bolí záda a že se jí zdá, že ranec je stále těžší. Stařečkovi se báby zželelo a proto se nabídl, že jí ranec kus cesty ponese. Ale to neměl dělat! Jen vzal ranec do ruky, světýlka přeskákala z báby na něj a teď jejich tíhu nesl on.
Stařeček se držel statečně a bábě nic neřekl. Když došli ke vsi náhle zmizela nejen světýlka, ale i bába. Současně se objevila bílá kobyla a postavila se mu do cesty. Děda na nic nečekal, vyšvihl se jí na hřbet a pobídl jí, aby ho donesla domů. Jenže ouha! Teprve nyní si všiml, že kobyla nemá hlavu! To už ale bylo pozdě. Sotva se kobyly dotkl, aby jí přiměl do kroku, začala s ním divoce rajtovat. Když už stařec ztrácel vědomí, kobyla sama přestala v divokém skákání a zůstala stát. Děda toho využil a hned z kobyly slezl. Sotva sesedl, kobyla zmizela jako pára. Stařeček přišel domů až pozdě ráno, hned ulehl a tři dny nevstal z postele. Když pak sousedům vyprávěl, co zažil, nikdo mu nevěřil.
Podle staré místní pověsti v lese severně od vsi kdysi stával pohanský chrám. Prý ho připomíná mnoho kamenů, které zde jsou.

Tajemná louka

Za vsí je louka, na které se čas od času děly prapodivné věci. Každý rok na ní rostly zázračné byliny, které měly čarovnou moc. Kdo si v noci chtěl zkrátit cestu a šel po oné louce, začal prý bloudit a až do rozbřesku po ní chodil dokola a ne a ne se z kruhu vymotat.
Jinou zkušenost s onou loukou měla jistá babička, která každý den chodila králíkům pro trávu. Jednou si usmyslela, že by jí mohla získat na oné louce a také tak učinila. Sotva začala sekat srpem, převelice užasla! Kde tráva lehla, tam se objevil zlaťák. Babka jeden zvedla, důkladně si ho prohlédla a nevěřila svým očím! Byl z ryzího zlata. Babka rychle poklekla a začala sekat o stošest, ale další dukáty před jejím zrakem mizely jako mlžný opar. Zůstal jí pouze ten jeden jediný.