„Jsi vše, co máš. Máš to, co je. Vše je teď, no tak leť, vždyť jsi vším. Až to pochopíš, tak uvidím,“ zpívá Jiří Vágner (43) jako frontman hudební skupiny, jejíž zemitý název se v předvánočním čase nehodí psát do novin. Slušně se dá vyjádřit jako Tetované hýždě. Jiří prostřednictvím kapely hlásá své umění zvané duchovní naturismus, které má za cíl odvádět člověka od nejasných předsudků a strhávat ho k prožitku dynamiky přítomnosti.

I když je vánoční výzdoba na každém kroku, lidé se na sebe mračí a jsou nevrlí. Čím to je, že ani blížící se Vánoce je neinspirují k vlídnosti?
Ti, kteří se takhle chovají, nemají empatický vztah k životu jako takovému.

Tomu nerozumím. Chápu empatii jako schopnost vcítění se do druhé osoby. Ale vcítění se do života jako takového?
To je právě základ. Ona totiž naše společnost není úplně necitlivá, jak by mohli škarohlídi namítnout. Okolo nás je plno lidí, kteří mají v životě svoje silné citové vztahy. To je sice pozitivní záležitost, ale představuje to jen jednu stránku věci. Něco jako by scházelo. Tu nedostatečnost lidé nedokážou většinou definovat, ale vnímají ji. Aby zaplnili nějak její místo, často se v představách utíkají ke svým vytouženostem. Tím ale flákají to, co prožívají.

Neuvědomují si svou přítomnost?
Je to tak. Oni uvažují jen materiálně a jen plánují. Ale plánují taky materiálně. Pokud člověk nežije současností a myslí třeba jen na to, jak získat dost peněz, aby si mohl co nejdřív koupit auto, pak se vciťuje pouze do své představy budoucího auta a cesty k němu, ale ani si neuvědomuje, že vedle něj třeba žije jeho dítě. Ví o něm, ale neuvědomuje si ho. To je jádro problémů v mezilidských vtazích. Takový člověk by samozřejmě udělal nejlíp, kdyby se začal soustředit na přítomný život nejbližších lidí okolo sebe, třeba právě svého dítěte, manželky či příbuzných. Aby to mohl naplno udělat, musí se nejdřív naučit vnímat svou přítomnost. To je odrazový můstek k vnímání přítomnosti ostatních, a tím k vnímání jejich skutečného současného bytí.

V čem jsou příčiny, že to lidé nedělají?
V tom, že většina lidí začala před určitou dobou žít výhradně konzumním způsobem. Aby takový způsob života uspokojili, změnili svůj vztah k přírodě. Ale k horšímu. Prostě se od přírody úplně odpoutali a drancují ji. Výsledkem je zdevastovaná Země. Nicméně lidé to vědí, že jejich způsob života už dávno Zemi ohrožuje. Jenomže se toho způsobu nechtějí vzdát. Přináší to ohromnou existenciální nejistotu každému vnímavějšímu jednotlivci, protože si uvědomuje, že příznivé podmínky k životu na Zemi mohou skončit. Ale on, místo aby se snažil svůj způsob života změnit, snaží se urvat, co se urvat ještě dá.

Souvisí s tím i devastace morálních hodnot?
Souvisí. V takovém stavu světa přestávají mít morální hodnoty svůj smysl. Musíme si ale uvědomit, že morální hodnoty nejsou hmotné, nýbrž je to vztah. Pokud si lidé tento vztah přestanou uvědomovat, hodnoty zmizí. Naše konzumní společnost všemi prostředky záměrně lidi odrazuje od toho, aby se morálními hodnotami vůbec začali zabývat. A protože základní morální hodnotou je vztah každého jednotlivce k jeho současnému životu jako takovému, ztratili lidé ve svých životech pevnou půdu sami pod svýma nohama.

Podle čeho si každý uvědomíme, že už jsme se dostali do této fáze?
Třeba podle toho, že už jsme dávno ztratili schopnost doopravdy se radovat. Položte si sám otázku – jste opravdu schopen se radovat? Jen tak, z prosté existence vlastního života? Pravděpodobně ne.

Proč to tak je?
Protože si tu radost kazíte myšlenkami na budoucnost. Když už k vám přece jen přijde tak silná radost, že vás podvědomě přesvědčí, abyste si ji vpustil do své mysli, ihned si do ní začnete promítat budoucí smutek a těžkosti.

Čili aby se to změnilo, musím se nejdřív naučit vnímat své bytí…
Ano. Člověk není jenom fyzickým článkem společnosti, ale je i částí prostředí, ve kterém se nachází, a hlavně je středem svých vlastních přítomných prožitků. Když dokáže překročit hranici sebe sama a přijme svoje prožívání i prostředí, ve kterém žije, jako část sebe, pak začne vidět skutečné hodnoty nejen života, ale především vlastního bytí. Tím si uvědomí vůbec podstatu existence jako takové. Najednou na něj ta existence pozitivně dýchne a nasměruje jeho myšlení k dobrému.

Není ale orientace pouze na přítomnost zase jen jednou z forem úniku?
Ne, protože v aktivně prožívané přítomnosti je obsažena minulost i budoucnost. Postoj k životu, který propaguju, vůbec není žádnou oslavou pasivity. Vnímáním přítomnosti se napojujeme na celé nekonečno. To nám dává klid, rozvahu, vyváženost a mír. A pokud přes optiku takového stavu začneme vnímat minulost a budoucnost v jejich správném vyvážení, dokážeme dobře volit svoje další kroky.

Jestliže se konzumně žijící člověk rozhodne pro tento životní koncept, jaký má udělat první krok?
Posadit se, vzít si tužku a papír a na jednu stranu si napsat věci, které ho trápí, a na druhou, které ho těší. Musí být k sobě ale upřímný a přísný. Nemůže mezi to, co ho těší, napsat dejme tomu kouření. Přestože mu třeba kouření chutná, je-li k sobě upřímný, přizná si, že to je jen jedna z forem úniku od přítomnosti, která mu navíc ničí zdraví, a tudíž patří na druhou stranu papíru do negativních položek. Když si to takhle sepíše, začne se soustřeďovat jen na ty pozitivní věci na papíře, představuje si je, a tím se pomalu uklidňuje. Vlastně si naplno uvědomuje svůj vlastní dobrý pocit. Tím nalaďuje svou mysl na očistnou nekonečnost přítomnosti. Díky ní se vnitřně promění a touto změnou naplní i prostor okolo sebe. V tom prostoru žijí lidé, kteří potřebují jeho a on potřebuje je. Konečně tak dojde k tomu, že si jeden druhého vzájemně uvědomí a pochopí ho.

Jak jste k tomuhle dospěl?
Už jako malý kluk jsem našel poznámky svého pradědečka, který měl rád přírodu a snažil se žít v souladu s její moudrostí. Svoje úvahy si zapisoval a vyzdoboval je kresbami. Moje babička měla jeho výchovu a odmala mi ji předávala. Výsledek byl, že kromě lásky k přírodě jsem otevřený k nejrůznějším duchovním proudům. Nestudoval jsem je ale v klášterech. Stačilo, abych se otevřel druhým lidem a najednou bylo okolo mě plno jednotlivců, kteří mi rádi pověděli o podstatě jejich náboženství a ještě mi doporučili další literaturu. A tak jsem se setkal s křesťanstvím, hinduismem, buddhismem a taky se šamanstvím a animismem.

Co vás v poslední době nejvíc rozesmálo?
No, to právě souvisí s animismem. S kapelou jsme hráli v sále, kde měli tombolu a v ní nabízeli voodoo panenku s podobou Jiřího Paroubka. Škoda že ji nemám doma. Po večerech bych si s ní vyhrál…

Jiří Vágner

Nikdy se ničím oficiálně nevyučil a ve všem, co dělá, je samouk.

Má rád čínské přísloví: „Nemusíš znát a umět všechno, ale když se s něčím užitečným potkáš, nauč se tomu.“

Miluje svou rodinu, přírodu a hudbu.

Skládá básně a písňové texty.

Chystá se žít se svou rodinou v přírodní komunitě.

Josef Musil