Ty jsi naše, říkal Markétě pohled Egypťanky

Nebude s ní ale ani šermovat, ani usekávat hrdla láhví šampaňského. Zapojí ji do jiného umění. V Černovicích s   ním začala jako první. S uměním, kvůli němuž na ni její maminka čekávala po tři roky každou středu kolem desáté večer v autě u táborského nádraží, aby ji odvezla domů, až přijede z Prahy. Markéta sice přijížděla od své učitelky unavená, ale šťastná. Každý týden se o kousek přibližovala k naplnění svého snu. Umět skvěle tančit Rags Sharqi. Tato arabská slova v češtině znamenají Tanec Východu. Je to název původního tanečního stylu, jemuž se v Evropě a  Americe říká břišní tanec. Současné tanečnice pro něj nejraději používají název orientální tanec, protože existují jeho různé varianty.

Zážitek v kavárně

„Stalo se to v Hurghadě,“ vybavuje si Markéta přesně okamžik, kdy orientální tanec vstoupil do jejího života. „Hurghada je krásné letovisko v Egyptě a já tam s rodiči jezdím na dovolenou každý rok. V létě 2006 jsme tam byli potřetí. Jednoho večera jsme si šli posedět do kavárny. Hráli tam místní hudebníci a na jeviště vstoupila tanečnice. Drobná, tmavé oči a dlouhé husté černé vlasy.“

Na její jméno už si Markéta nevzpomíná, ale i kdyby si ho pamatovala, stejně by to nebylo skutečné jméno té ženy. Orientální tanečnice si dávají umělecké pseudonymy. Vyjadřují jimi ducha svého tance a osobnosti. I Markéta už dnes tančí pod jiným jménem, než pod kterým ji znají v Táborském soukromém gymnáziu, kde studuje ve čtvrtém ročníku. Sama sebe pojmenovala MaiMoona. Arabsky to znamená Bohem požehnána. Dvěma velkými M odkazuje k počátečním písmenům svého českého jména a příjmení. Avšak nepředbíhejme. Než si mohla zvolit pseudonym, musela na sobě hodně pracovat. A  všechno to začalo právě v egyptské kavárně.

„Tanečnice začala tančit. Chvílemi komunikovala očima s hudebníky, kteří seděli z boku pódia. Hudba s tancem splynula v jedno, že nebylo poznat, jestli hudebníci hrají podle tanečnice nebo ona tančí podle nich. Bylo jasné, že svým tancem improvizuje. Že je to všechno jenom pro nás v té jedinečné chvíli a už se to nikdy nebude opakovat. Ponořila se do plynoucí hudby, naprosto se jí oddala. Tančila oduševněle, ladně, uvolněně, a přitom každý její pohyb přicházel ve správný čas,“ vyjmenovává přívlastky Markéta, a stejně nemůže najít jediné slovo, kterým by zážitek vyjádřila.

Pak se stalo něco, co definitivně rozhodlo. „Tanečnice začala gestem vyzývat diváky, aby tančili s ní. Můj táta se neodvážil, zato maminka ano. A  najednou tanečnice ukázala na mě. Začala jsem tančit podle ní a v té chvíli jsem zažila úplný přerod. Od toho večera jsme chodili do té kavárny znovu a znovu. Pokaždé tam tančila jiná tanečnice. Další zážitky! O orientálním tanci jsem sice ještě nic nevěděla, ale už jsem cítila, že chápu jeho podstatu. Potřebovala jsem někoho, kdo by mi všechno vysvětlil a vedl mě.“

Pokusila se angličtinou i    jednoduchou arabštinou oslovit místní tanečnice, ale nerozuměly. Přesněji – nechtěly rozumět. Nebudou se o své umění dělit. Markétu to neodradilo. „Hned první večer, když jsme se vrátili z   kavárny, jsem nemluvila o ničem jiném než o orientálním tanci a že se ho chci naučit. Maminka mi hned začala fandit a podporuje mě dodnes. Vozí mě po celé republice na soutěže a vystoupení a drží mi palce. Když jsme přijeli z Egypta domů, hned jsem na internetu hledala, jestli se konají nějaké kurzy v Táboře a okolí, abych tam mohla chodit rovnou ze školy. Zaujalo mě taneční studio Aisha.“

Když tanec bolel

A ve studiu zase zaujala ostatní Markéta. Jako jedna z mála přišla na první lekci s penízkovým šátkem. Na rozdíl od ostatních si ho sama koupila přímo v Egyptě. Lektorce Aleně Motalíkové jistě bylo jasné, že tahle třináctiletá dívka, která je dokonce nejmladší v kurzu, bere orientální tanec smrtelně vážně. A určitě neucukne, až jí tělem šlehne bolest. Orientální tanec totiž bolí, a jak! „Nejvíc se musí svaly natáhnout v pažích a v bocích. A při tom ladně tančit na špičkách, to je opravdu oříšek. Trvá to dva roky, než tělo přestane úplně bolet a člověk má pocit, že už něco umí,“ vysvětluje Markéta.

Když ale přijela napřesrok do Egypta, zjistila, že se místní tanec hodně liší od toho, jaký ji učí v Táboře. Chodila tedy do kurzu ještě další rok, aby se dobře naučila základy. Pak se dozvěděla, že nejlepší pro její záměr je učitelka tance Líza Vegrová. Pod docela česky znějícím jménem se skrývá orientální tanečnice, která egyptské geny podědila po otci a díky své české matce žije v Praze.

Jezdit za ní bylo pro Markétu jistě lepší než se plahočit do Egypta, ale i tak to bylo těžší, než předpokládala. „Měla jsem lekce každou středu. Ze školy jsem šla rovnou na nádraží, odtud mi to jelo ve tři, v pět jsem byla v Praze a hodinu chodila po ulicích, protože lekce začínaly v šest. Tančily jsme do půl osmé nebo do osmi, pak zase na vlak a v deset jsem přijela do Tábora. Tam na mě čekala v autě maminka, odvezla mě domů a já se pak až do půlnoci učila do školy. Druhý den jsem bývala děsně unavená a pořád jsem si říkala: Musím to vydržet a jednou si zatancuju v Egyptě.“

Na egyptském pódiu

Ten den skutečně přišel. Prázdniny 2010, Hurghada, společenský večer v hotelu. Na jevišti tančí Egypťanka a jako vždy vybízí jednotlivé hosty, ať se přidají. Pak ukazuje na Markétu. V následujícím okamžiku Egypťanka zbystří. Její pohled říká: Ty jsi naše! „Hned mi ukázala, abych za ní šla na pódium. Tančily jsme vedle sebe. Pak mi dala sólo a tleskala do rytmu. A zase naopak – já tleskala na její sólo.“

Nejvíc zírali egyptští muži, kteří byli v hotelu na dovolené. Mladá blondýnka z Evropy umí tanec jejich domoviny! Hned se před ní začali předvádět. Hlaholili, tančili, chlubili se, jaké mají majetky a někteří jí rovnou nabídli manželství. O tolik zájmu nestála. Stačilo, že si ověřila, že už je v orientálním tanci skutečně doma. Dnes vlastní certifikát od Lízy Vegrové, ke které jezdívá na taneční workshopy. V  létě se chystá zatančit před odbornou porotou na největším festivalu orientálních tanců v Káhiře. A ještě předtím si zařídí živnostenský list na lektorské kurzy se zaměřením na Rags Sharqi a drum solo, což je taneční improvizování za rytmu bubínků.

Kam po maturitě?

„U nás v Černovicích jsem už díky tanci celebrita,“ říká s    úsměvem. „Tančím tam předtančení na plesech a bálech. Lidé mě pak oslovují i na ulici a říkají, že se jim to líbilo. Proto se mi hlásí dostatek dětí do tanečních kurzů, které vedu při místní škole. Teď už si o kurzy říkají i dospělí.“
Na plný úvazek se ale živit orientálním tancem nechce. V  současnosti se z něj u nás stala móda a konkurence profesionálů už je veliká. Nejraději by se stala egyptoložkou.

„Jenomže nedávno jsem se dozvěděla, že kvůli špatné situaci v Egyptě pozastaví Český egyptologický ústav přijímání nových studentů. Na studování v zahraničí si zatím netroufám. Letos budu maturovat a pak zvolím studium obecné archeologie a historie nebo geografie. Snad se přes tyhle obory v budoucnu k egyptologii nějak dostanu,“ doufá Markéta Medková.

Josef Musil