Než si pustíte nové cédéčko táborského Swing Bandu, převlékněte se do pyžama. Tak velí název nahrávky. Zřejmě ale neusnete, protože písničky jsou plné rytmů, jež vás budou nutit spíš k tanci než sladkému snění. Nechte se zlákat, ostatně jako vždy, když někde Swing Band slyšíte. Své výročí oslavila kapela před týdnem a Jakub Valeš avizoval, že koncert to bude grandiozní. Povedlo se, na pódiu se vystřídala celá plejáda bývalých hráčů. 

Fanoušky tento táborský band přivádí ke kořenům swingu letos už 30. rokem. Začínal s osmnácti členy, z toho byli dva zpěváci, Pavla Brančová a Jaromír Kuttelwascher. Dnes má muzikantů o něco více a od roku 2002 hrají a zpívají pod vedením Jakuba Valeše, který mezi muzikanty nastoupil před 22 lety.

Proč se nové CD jmenuje Do pyžam?
Podle úvodní písničky Pyžamový rej, kde je refrén … do pyžam, do pyžam, tak jsme si mysleli, že to je takové téma, kdy se pořádají pyžamové bály a prodávají pyžamové čepice, tak jsme si řekli, proč ne Do pyžam.

Když jste do kapely nastupoval, bylo vám 16 let, proč ke swingu?
Protože jako mladého nadějného muzikanta si mne Jiří Chlumecký vytáhl ještě z hudební školy. Tenkrát po Zdeňku Práškovi začal dělat kapelníka a hledal nové muzikanty. V kapele totiž hrálo hodně vojáků z posádkové hudby a ti když byli povoláni do služby, nemohli hrát v sobotu plesy. Ve vší slušnosti už je tedy nechtěl a vybral si z hudebky mě a Luďka Hubku, a já jsem vydržel. To nás bylo šestnáct muzikantů a dva zpěváci. Dnes je nás pětadvacet, ale na vystoupení většinou nikdy nejedeme v plném počtu.

Jakým vývojem si prošla?
Pod současným názvem fungujeme až za Jirky Chlumeckého, což je v první polovině 90. let. Při vzniku se kapela jmenovala Jihočeský žesťový soubor, který založil Zdeněk Prášek a hráli jen komorní věci, třeba baroko. O něco později si přibrali dechovku a přejmenovali se na Baťovu kapelu, protože si mysleli, že by si je Baťa mohl vzít pod patronát. Ale on přiletěl, vyfotil se a zase odletěl do Toronta (smích). Přesto název nechali. Pak na začátku devadesátých let dostali nabídku hrát ples v Krumlově, ovšem za podmínky, že zahrají i pár swingových písniček, tak honem rychle našli staré noty po kapele Kovosvitu a začali zkoušet. Museli taky vyřešit saxofonistu, kterého neměli. Původně si mysleli, že by všechny saxofony zahráli na klávesy, ale brzy poznali, že to nejde. Tak pomalu začala vznikat saxofonová sekce. Kapela tedy hrála barokní muziku, dechovku, pak i dixieland a swing.

Jak dlouho vydržela dechovka?
Tu ubral Jirka Chlumecký, který se vrátil z Rakouska a Švýcarska, kde hrál v barech, ale pak je začaly nahrazovat diskotéky, tak se vrátil do Čech. Do kapely nastoupil v roce 1993 a začal nosit bigbandové skladby, které se hrály ve světě. Od té doby se začali zaměřovat už jen na swing. A lidi začali chodit, protože jsme hráli třeba oblíbeného Glenna Millera.

Swing je pro mne rozvernější jazz, kdy je zvykem odměnit sólového hráče během skladby potleskem. Platí to i pro swing? Mám pocit, že lidi s potleskem už hodně šetří.
Pokud posluchači pochopí, tak se i při swingových sólech tleská. Je pravda, že někdy zamrzí, že si ho nevšimli, ale my si na diváky nemůžeme stěžovat.

Když se vrátím k vašim dirigentským začátkům, tak jste hned při startu musel hledat novou zpěvačku… Proč vám utekla?
Když se lámalo kapelnictví Chlumecký Valeš, řekla, že už to nemá cenu a odešla (smích).

To asi nepřidalo na sebevědomí mladého šéfa?
To ne a spolu se zpěvačkou mi ještě odešli další tři muzikanti, protože už nechtěli zkoušet, ale hlavně hrát. Jenomže tenkrát bylo vystoupení málo, nedalo se jich moc sehnat a to i Jirku přestalo bavit, proto toho taky nechal a řekl, ať to vede, kdo chce. Tak jsem se kapely chopil. V té době, kdy mi bylo pětadvacet, jsem byl plný odhodlání a naděje, že to půjde. Byl jsem zapáleným budovatelem (smích), dneska bych se bál víc.

Projevilo se to odhodlání rychle?
Kdepak, pracně jsem obvolával kulturní domy, městská kulturní střediska a festivaly a posílal jim nabídky, co umíme zahrát, ale nikdo se mi neozýval zpátky. Trochu to bralo energii, ale já jsem věřil, že to půjde. Vždyť mi bylo pětadvacet let, to jsem měl energie ještě plno. Na rozdíl od dneška, kdy už jsem lenivější.

Přesto jste dnes téměř na roztrhání.
Neřekl bych přímo na roztrhání, stále je to pracné. Říká se, že kšeft dělá kšeft, že když se dobře zahraje, přijdou další objednávky.

Máte za sebou nějaké netradiční účinkování?
Třeba jsme hráli ve vagonu nebo v Německu na pontonu, na vodní hladině řeky, to bylo hrozně hezký, lidi se koukali z břehu. Na Jordánu by něco podobného taky šlo. Zajímavé bylo také hraní pro aviatiky na táborském letišti. Honorářem byl let nad Táborem, to bylo krásný, kromě jednoho jsme to zvládli všichni dobře. Nebo jsme hráli v Budějovicích při vánočních trzích, kdy bylo pět pod nulou, to už není krásný.

Kolik koncertů v roce jako amatéři zvládáte?
Dáváme si jich tak do dvaceti, myslím, že to je tak akorát, aby nebylo swingu až moc. Při plesech ho musíme prokládat i jinými styly a repertoár ryze ze swingu české provenience 30. a 40. let si připravujeme jen na svátek vzniku republiky. Takže hrajeme Ježka i táborského rodáka Jiřího Traxlera, to jsme si dali závazek a už máme asi čtyři jeho písničky. Pak pochopitelně hrajeme současnou tvorbu, k níž si vytvoříme vlastní české texty, což je u nás novinka. Zjistili jsme, že u lidí zabírá, tak jsme písničky v mých aranžmá a s texty Petra Bíny natočili na nové cédéčko. Což je naše v pořadí třetí.