Stanislava Tomáše znali všichni kamarádi a známí spíš jako Stanleyho ze Sezimova Ústí. Hubený, skromný „ježíšek" byl výtvarníkem, fotografem i klasickým či počítačovým grafikem s nemalým přirozeným talentem. A přitom hrdým samoukem. Narodil se 27. srpna 1949 a zemřel 17. listopadu 2013, tedy v den svobody, která pro něj, umělce – bohéma, byla vším.

Táborská galerie UmaUma na něho zavzpomíná skrz dílo, výstavou Létá, jež začala včera a potrvá do 21. února. „Nebude retrospektivní, ale vzpomínková. Každé období je zastoupeno několika kusy. Každý totiž přinesl něco, co měl od něj doma. Modré olejové období, linoryty, kresby hnědým uhlem, akryly na deskách z posledního období, kdy maloval na všechno a vším. Zajímavostí je počítačová malba, která se bude promítat," říká galeristka Petra Klváčková.

Stanley byl typem umělce jako slavný lemský pouliční výtvarník Epifaniusz Drow᠆niak alias Nikifor. Typická pro něj byla pestrost žánrů, materiálů a technik. Stejně jako Nikofor namaloval stovky děl, která rozdal.

„Standa poslední dobou málo jedl, hodně pil, méně maloval. Byla to sebedestrukce, ale odešel, protože asi chtěl. Zemřel bolestí z lásky," říká Petra Klváčková. Deník přináší dvě vzpomínky jeho přátel.

Vzpomínky přátel

Standu, nebo chcete-li Stanleyho, jsem poznal v polovině 80. let, nejdříve pracovně. Začali jsme spolu jezdit odebírat vzorky kompostů, pracovali jsme totiž oba v laboratoři. 
A brzy jsme zjistili, že si máme hodně co povídat o něčem úplně jiném než o práci. Krásně se s ním povídalo o čemkoli, o životě, o umění. Už tenkrát byl Standa charismatický mladý muž. Toto charisma ho provázelo celý život. Navíc mi tenkrát učaroval tím, jak maloval. A ještě své obrazy a obrázky jen tak „rozhazoval" kolem sebe. Věci tvořil spontánně, jakoby zlehka. Včetně fotografií dírkovou komorou, se Stanleym jsme s ní začínali zkraje 90. let. V roce 1992 jsme měli společnou výstavu v táborské galerii Bastion. Byl to právě on, kdo s tím za mnou přišel. Obstaral dokonce první plechovky na formát 18x24, byly od něj z práce, od kyseliny salicylové.

Všechno, co vytvořil, rozdával přátelům a známým. Jen tak. Pro radost. V těch dávných letech patřil do okruhu táborských amatérských malířů. Protože jsem ho několikrát doprovázel na jejich „plenéry", viděl jsem, jak se od ostatních zásadně liší. Měl svůj rukopis 
a už tenkrát, stejně jako pak mnohokrát potom, mi přišlo líto, že se nesnaží být více viděn a neusiluje o to, nějak se „prodat". I v tomto si zachoval svůj styl, tvořit nádherné věci jen pro úzký okruh lidí kolem něj. A nikdy si nestěžovat. A o nic neprosit. Ani když už šlo o jeho zdraví. To byl Stanley.

Ještě jednu zásadní věc z jeho tvorby musím zmínit, protože jsem byl u jejího zrodu. Na přelomu tisíciletí se dostal 
k počítačovému programu na úpravu fotografií Photoshop a já jen zíral, že jen tahy myší dokáže vytvářet fascinující „malby". Toto počítačové období za pár let skončilo, stihl ale vytvořit přes 250 elektronických obrazů. Malé procento bylo vytištěno a rozdáno, jak bylo pro Standu normální, ale většinu 
z nich spatřilo jen málo lidí. 
A přitom tak fascinující dílo. Jak typické pro Standu! Trochu bude tento dluh splacen při výstavě v galerii UmaUma, ale to zdaleka nestačí…
Stanislav Klváček,
fotograf

Stanleyho obrazy mě obklopovaly od dětství, aniž bych věděla, kdo je maloval. Měli jsme je doma, protože byli s tátou kamarádi, a moc se mi líbily. Poprvé jsem ho pak viděla, když jsem šla za tátou do laboratoře. Líbil se mi a snažila jsem se, aby si mě všimnul. Jenže jako žena jsem měla smůlu…

Sblížili jsme se skrz moje výtvarné práce a díky tomu, že se mu zamlouvaly, snažila jsem se tvořit víc a víc. To bylo na střední škole. Následně jsem ho dlouho neviděla, cestovala jsem. Když jsem pracovala v táborské Galerii U Radnice, začali jsme se opětovně vídat a stali se z nás blízcí přátelé. V galerii měl i velkou retrospektivní výstavu.

Začala jsem chápat jeho bolest a smutek, který vycházel 
z nenaplněné lásky a významně se promítal do jeho tvorby. 
V posledních obrazech se hodně stylizuje do smutných zkroušených, choulících se postav, klaunů, za nimiž většinou někdo tančí, raduje se. Bylo období, kdy jsme chodili na víno, tvořili a povídali si mnohdy až do noci. Stanley mi říkal Pitomkomápitomá a loučil se slovy Tvůj blb Stan.

Hodně se zajímal o vesmír a vyprávěl mi o něm. Jednou mi řekl krásnou větu: Nemaluj milování, maluj vesmír. A pak přišla sms: „Sedím na zastávce, tak moc rád bych za tebou jel, ale už to nedávám." Už nepřijel ani do galerie UmaUma…
Petra Klváčková,
galerie UmaUma

David Peltán