Festivalu Léto nad Lužnicí dali pořadatelé mnoho poloh a podob. Sezimovo Ústí mu hned na úvod vtisklo stopu uměleckou. Využilo k tomu zdejšího rodáka, docenta pražské akademie a jednoho z nejvýraznějších současných malířů Romana Frantu. Jeho výstavu Láska je také tak trochu zvědavost zahájil v sobotu v podvečer ve výstavním prostoru Spektra výtvarník a básník Jaroslav Chobot. Vidět ji můžete do 29. června.

Roman Franta se narodil v Táboře v roce 1962. V Táboře vystudoval střední školu a ve třiceti i Akademii výtvarných umění v Praze, kde dosud žije. Ve vzdělání pak pokračoval ročním studijním pobytem v San Francisku a dalšími zahraničními stážemi. Od roku 2008 je docentem AVU Praha. Nejvíce ho proslavili brouci, z nichž s neskutečnou pečlivostí vytvářel velké shluky a použil je také pro portrét Václava Havla a Václava Klause. Stejným způsobem na velká plátna přenesl  hadí propletence, ovoce nebo zeleninu. V jeho tvorbě se často objevují i další zvířata. Díla Romana Franty viděli lidé z celého světa, zastoupení má v galeriích i soukromých sbírkách.

Od minulé výstavy v Sezimově Ústí uteklo už dvanáct let. Co se za tu dobu u vás odehrálo?
Ježiš, toho bylo strašně moc. Strašně moc výstav, které byly u nás a několik i v zahraničí. Určitě bych jmenoval pražské výstavy a jako nejvýraznější výstavu malířů střední generace. Před dvěma týdny jsem se taky vrátil z Baku v Ázerbájdžánu, kde měli festival a pozvali si asi třicet umělců z celého světa od Jižní Ameriky až po Japonsko, aby jim vymalovali symboly města. Byl jsem překvapen, jak jde země nahoru, jak se rozrůstá nová architektura, k čemuž si zvou nejrenomovanější architekty, a stará se rekonstruuje. Připadá mi, že Baku co nevidět dosáhne úrovně Dubaje. Nádhernou stavbou je ohromné muzeum prezidenta, je to jako taková duna navátého sněhu a když člověk jde okolo, připadá si jako uvnitř velryby.

Znamená to, že lidé v Baku chodí kolem vašeho díla na ulici stejně jako Sezimáčtí kolem hodin na křižovatce, které jste před lety pomaloval?
Je to něco podobného a dokonce jsem gazelu, což je jejich národní zvíře, pomaloval brouky a jejich trikoloru – červenou, zelenou a modrou jsem propojil s naší, přičemž brouci měli na sobě pruhy v barvách těchto trikolor. Jako by se tak spojily naše kultury, které máme vzhledem k jejich islámu tak rozdílné.

Kdy vznikala tato výstava?
Je to soubor přibližně padesáti nových věcí, které vznikaly v průběhu letošního roku. Musím přemýšlet i tak, že lidé chtějí vidět něco nového, nemůžu se opakovat, protože nechci nudit. Když jde o zahraničí, kde věci tolik neznají, můžu improvizovat nebo udělat výběr, ale nikdy ho nepodceňuji. Ať vystavuji v malém nebo velkém městě. Jdu se svojí kůží na trh, a tak nechci nic podcenit. Tady jde v podstatě o akryly na papírech a je možné říct, že až o jakýsi můj deníkový záznam. Zachytil jsem svoje prožitky letošního roku i osobní změny, často velmi spontánně, třeba i tři čtyři papíry za den. Byl jsem potom sám překvapený z toho množství. Pořád jsem je jen zakládal a zakládal a když jsem je vyndal, bylo jich neuvěřitelně hodně. Tady je jen část a když jsem viděl zdejší dlouhou stěnu, napadlo mě vyskládat je do mozaiky. I pro mne je překvapující, jak se dají číst z různých stran a jak jednotlivý obrázky i nápisy mezi sebou vytvářejí asociace. Je to taková hodně svobodná volná tvorba a já bych řekl, že až arteterapie (smích)

Máme si tedy ta propíchnutá srdce vysvětlit tak, že prožíváte novou lásku, že přišlo nové období?
Jo, přišlo, nastala u mě velká změna a i ta je tady: jedno srdce vyhořelé, druhé čerstvé.

A slavné brouky jste nemohl opomenout…
Říkal jsem si, že by tady asi měli být, lidi je znají. Ale nebyli prvoplánový, tím jak jsem ale výstavu podle jednoho obrazu pojmenoval Láska je také trochu zvědavost, tak jsem použil obraz Máme se rádi, což je skrumáž barevných brouků a hodil se sem nejen názvem. Ten druhý obraz brouků jsem zase vybral proto, že každý brouk má jiný design, jiné mimikry a v tom taky může být ta zvědavost, jaký je ten druhý…

Akryl. Akryl.