Když se 30. května do haly zimního stadionu začali trousit první fanoušci Fešáků a bratrů Nedvědů, ani pořadatel Richard Dušák si netroufal tipnout, jakou atmosféru všem účinkujícím vytvoří. Možná mu v mysli zahlodala i pochybnost, zda hala nebyla příliš velkým soustem.
S několika prvními tóny písniček Františka Nedvěda už mohl být v klidu. Hlediště se uspokojivě zaplnilo a s nástupem Fešáků také patřičně ožilo. Hlavní triumf však měl teprve přijít. A Táborští nezklamali. Janu a Františkovi Nedvědovým dali plnými hrstmi najevo, že těch jedenáct let, kdy spolu nestáli na jednom pódiu, bylo neskutečně dlouhých. Na oblíbenosti jejich písniček však zhola nic neubraly a diváci v kotli pod pódiem si je všechny dobře pamatovali. Dlouho interprety nemínili pustit ze scény a bylo to podobné, jako jít udělat rozhovor s Janem. Také vás moc nepustí ke slovu.
Žádná otázka mu není nepříjemná a věty se spoustou slov o lásce, životu, pokoře a víře z něj plynou jako básničky. To vám pak stačí jen poslouchat. Jako jeho písničky, které kdekoho chytly za srdce.
„Pavlínka si mne nenašla, že by chtěla starý chlapy nebo peníze. Hledala dobro a ve mě ho našla. Neustále o něj bojuje, pro ni je dobro, abych s ní byl dvacet čtyři hodin, jinak nechce nic. Ani moc nejí, nechce peníze, potřebuje jen to dobro. To je celý náš život a Pavlínka je mým druhým srdcem. To jsem řekl moc pěkně,“ nešlo povídání začít jinak. Jan o sobě říká, že je celý život zamilovaný a lásku k mladé dívce přirovnává k daru, který ho vrátil do života. Přesto se vzdal myšlenky na další potomky.
Chcete mi říct, že i Pavlínka má v sobě vyřešenou otázku společných dětí?
Ano. To jsme si zcela jasně řekli hned na začátku. Náš problém nebyl v tom, jestli se dáme dohromady. To jsme věděli na první schůzce, ale náš problém byl v tom, jak to zařídit, aby pětadvacetiletej člověk dokázal pochopit, co chce padesátiletej a šedesátiletej chlap. Aby vnímala víc než pětadvacetiletej člověk a taky ten šedesátiletej musí vnímat víc než normálně, protože má doma pětadvacetiletou ženu. Mluvíme o všem. O tom, kam přijdou kapesníky, jak ji pohladím po tváři, o domu, který je potřeba uklidit, o duši. Tady jsme se shodli: já ti dítě udělám, ale až budu umírat, protože já bych ho nevychoval.
Ale na stavbu domu domu si údajně troufáte.
To ne, koupili jsme si starou kůču a snažíme se budovat. Sice jsem věřil, že na to nikdo nepřijde, ale přišli. Oni mi totiž ukradli telefon a prodali z něj jednak intimní obrázky mýho těla a Pavlínky, jednak domy, který jsme tam měli. Bulvární deníky se ale zachovaly charakterně, nekoupily to, bohužel ale využily tu chaloupku. Víte, to je takový ráj u rybníka v lese a teď si představte, že tam třikrát tejdně někdo přijede a bude otravovat.
Říká se, že chlap po padesátce dostane zase chuť do života. Souhlasíte?
To není zase, to jenom máte čas se zastavit a pochopíte, co život je. Život je krása, krása a krása. Rozpoznáváte vůni květin, země, holek. Rozpoznáváte víru v Boha, víte co to je bratr. Dovedete si představit, co to je Shakespeare, víte jak daleko je Amerika, hvězdy a víte co to je člověk.Víte toho dvakrát tolik a najednou chápete, co to je, když stojíte nad Macochou. Dřív jste se jen koukala dolů, ale najednou víte, že to je okamžik života. A najednou víte, proč se dal brácha na americkou hudbu.
Kdyby ve vašem životě nebyly ženy, jak by asi vypadala vaše tvorba?
Asi bych zpíval o tom, že je kolem sebe nemám. I John Lenon říkal, že za vším je žena.
Tak pojďme k vašemu vztahu s bratrem. Po jednenácti letech jste si zase zazpíval s bratrem. Jaký z toho máte pocit?
Jak to mám říct, to je strašně dojemný, já to neumím. Krásný. Prostě dva chlapi, kteří spolu byli sedm let každej den, najednou spolu nebyli. A teď spolu sednou a zpívají úplně tak, jako by včera odešli. Dojemný a tak krásně jasný. Mně se o tom nedá moc mluvit, furt používal superlativy. Ale k čemu? Bylo to dojemný a krásný.
Antonín Kny z Fešáků si moc cení, že se mu podařilo vás dát zase dohromady. Musel vás hodně přemlouvat?
Mě ne, já chci hrát s bráchou už deset let, bratra musel přemlouvat (smích). Deset let mu říkám, pojď si zahrát.
Takže to ve skutečnosti nebylo tak, že byste spolu ty roky vůbec nemluvili?
Ne, my jsme spolu normálně komunikovali, jen hudba nás rozdělila. Brácha má svůj americkej styl, já svůj český, ale on to nikdy nechtěl spojit.
A jak to teď plánujete?
Úplně stejně jako předtím. Celý rok budeme hrát a na závěr roku se sejdeme na deseti koncertech v Praza a deseti v Bratislavě. Nebo v Čechách a někde. Dokud to půjde a dokud vyjdem schody na pódium.
Co je pravdy na tom, že Petr Novotný chce o vás napsat muzikál?
Je to pravda. Ale já jsem skeptik, Petr má tisíce nápadů. Ale on nechce přímo o nás napsat muzikál, má zajímavej nápad, který už byl využitej u Abby. Chce vybrat písničky, který jsem napsal, a podle nich vést obsah toho muzikálu. Samozřejmě, bylo by to o nás, ale my bychom v tom nehráli. Bylo by to o tom, jak dva lidi si vybudovali nádhernou budoucnost a pak se skoro přizabili. A finále Valčíček – všichni jsme rádi, že jsme. Ta idea je hrozně krásná, protože nejstrašnější na světě je, když člověk není schopen říct, že tím největším je umění. Pak se dvojice rozcházejí.
Takže vy jste se po Strahovu nepohádali?
Ne, ne. To víte, já jsem byl marod, nemohl jsem hrát a brácha opravdu neměl co dělat. Tak byl trochu naštvanej, třeba. A já byl naštvanej, že je naštvanej a že nečeká. Stačilo rok a půl počkat (smích).