Tahle skladba provedla rockovou kapelu Blue Effect celou historií od založení v roce 1968. Jako dvacetiletý mladík ji zpíval i zakládající člen kapely Vladimír Mišík. Přivezl ji v pátek i do Tábora, na počest fenomenálního kytaristy a kamaráda, s nímž se seznámil krátce po vyučení v kapele Komety a společně pak odešli do Fontány, kterou později přejmenovali na The Matadors.

Myslím, že nešlo nezařadit Slunečný hrob do programu, byť to pro vás muselo být bolestné. Co vám v tu chvíli běželo hlavou?

Dneska to bylo úplně šílený, málem jsem ji ani neodzpíval, protože když si člověk uvědomí ten text Jirky Smetany, který leží na přístrojích v Motole, a do toho teď Radim Hladík… Když si to člověk všechno uvědomí… Ten text byl ve svý době takový Palach, proto je patetický. A když pak dojde na tu zoufalou skutečnost… Radim se vždycky usmíval a říkal o té písničce, že je taková na pohřeb… A to jsme byli mladí, byla pro nás jen myšlenkou na dramatickou událost. Dneska to ale bylo strašný o to víc, že v jednu hodinu měl Radim pohřeb.

A v tu chvíli se i starý text personifikuje.

Právě, běžně člověk text vnímá jako jakousi úvahu a poezii, která není osobní. Když se vám ale takhle přibližuje, pak třeba i ten Obelisk (smích)…

Ale máte na něj určitě hodně veselých vzpomínek.

Samozřejmě, když jsme spolu dávali kapelu dohromady, byli jsme opravdu hodně mladí a než mě z kapely vyhodili a vzali Viktora Sodomu, tak jsme jezdili i turné po Východním Německu, kde jsme popíjeli limonádu s jejich pivem a já pak se slečnou usnul v lesíku. Na koncert jsem přilítnul po pěti písničkách, naštěstí se smáli. Taky večírky u Radima na Vinohradech byly veselý, chodil na ně i Jarda Hutka a pamatuju si, že jsme třeba provozovali nějaké duchařiny a někteří je prožívali celkem vážně. Vzpomínek je hromada.

Takže bude chybět…

Bude, i když do hospody jsme spolu každý týden nechodili, on vlastně vůbec nebyl společenský, protože do poslední chvíli, a to i s dýchacím přístrojem, jezdil patnáct koncertů měsíčně. Ale taky jsme jezdili hrát i sami dva a to pak v autě ztlumil muziku a my si dvě hodiny povídali. Na zprávy rádio zase zesílil, vždycky jsem mu říkal, že tím si strašně ubližuje…