„V době dospívání jsem hrávala v divadelních souborech v Malšicích a Táboře,“ říká. „Pak divadlo muselo nakrátko ustoupit, ale jakmile jsem se s rodinou přestěhovala na Sezimák, zjistila jsem, že zde působí soubor, kterému se říkalo Velké divadlo. Stala jsem se jeho členkou a už na prvních zkouškách si mě odchytila Alena, která tam také hrála. Měla jsem v té době sice dvě malé děti a navíc jsem začala dálkově studovat malé jevištní formy na lidové konzervatoři, nicméně nová koncepce divadla pro děti se mi tak zalíbila, že jsem do Nehajanek bez váhání vstoupila.“
Hned první hra představila pojetí oživených loutek ve vyzrálé formě. A také trochu přispěla k Miladině rozhodnutí nevydat se na profesionální dráhu. „Na závěrečných zkouškách na konzervatoři mě ředitel Krajského kulturního střediska v Českých Budějovicích hodně nabádal, abych začala hrát profesionálně. Vysvětlila jsem mu, že se nechci nechat spoutat názory režisérů a nehodlám se účastnit hraní na MDŽ a podobných akcích. Nakonec jsem mu řekla, že si na jevišti ráda na svá ústa říkám, co sama chci, a proto zůstanu amatérkou. V Nehajankách jsem hrála pro nejlepší publikum – děti ze školek. Jejich bezprostřednost nám dávala energii do dalšího hraní.“
Jen jedinkrát dětská spontaneita přivedla Nehajanky do úzkých. „V polovině 80. let jsme dostaly nabídku, která nešla odmítnout: hrát v Linci na slavnostech komunistického listu Volksstimme. Jely jsme v doprovodu českých funkcionářů, kteří se naoko tvářili jako zájezd, ale ve skutečnosti nás sledovali. Hrály jsme hru Barevné království. V rukou jsme držely hlavy loutek, z jejichž spodních částí vedly gumy a ty jsme měly upevněné k nohám. Děti se brzy vyhouply na jeviště, braly nám loutky a chtěly je vodit. Nechala jsem kolegyně hrát a se svou loutkou jsem děti německy nabádala, aby odešly. Postupně jsem je všechny odvedla do hlediště. Papaláši tím ale zjistili, že umím německy, a pak už jsem bez jejich podezřívavých pohledů nemohla odejít ani na záchod,“ vzpomíná Milada Fiedorová.