Ohňová sobota 30. března: Ústečané zapalují město

Žižka nejdřív 20. března poslal na Hradiště svého podvelitele Chvala Řepického z Machovic se skupinou sezimoústeckých husitů. Pak zorganizoval vojenskou výpravu kališníků, kterou spolu s ním vedl Břeněk Švihovský a Valkoun z Adlaru. Vydali se ke svým věrným na hoře Tábor, přičemž na své cestě 25. března hrdinně zvítězili nad útokem panské jízdy u Sudoměře.

Lidová armáda včetně kněží, žen a dětí porazila několikanásobně větší vojsko profesionálů. Nikdo z nich nepochyboval, že takový úspěch je boží vůle.
Obec Hradiště na hoře Tábor – říkejme jí už jednoduše Tábor, i když takové pojmenování se vžilo až později – kališníky radostně přivítala a   společně uctili památku svých hrdinů, kteří padli v boji s panskou jízdou, především Břeňka Švihovského.

Co s Ústím? Spálit!

Husitští bojovníci ihned přemýšlejí, jak předejít napadení Tábora.

Ach to Sezimovo Ústí! Zůstali v něm váhavci, kteří v minulých dnech pro všechny případy zakopávali své úspory.

Tam se přece mohou seskupit nepřátelé táboritů, opevnit se a vyrazit odtud přímo na Tábor se zbraněmi v rukách. Co s Ústím? Spálit!

V sobotu 30. března se Táborští vypravují s ohněm k městu, v němž před šesti lety pobýval Jan Hus. V řadách žhářů jdou i ti, kteří v Sezimově Ústí ještě před několika týdny bydleli.

Zapalují staré město i s  předměstím. Zapalují své rodné domy.

Oheň se rozhoří osudově jako hranice pod milovaným mistrem Janem. Tentokrát však nespaluje mučedníka pravdy, nýbrž město, jež by se mohlo stát přímým nebezpečím pro pravdu táboritů.

Plameny se šíří tak rychle, že Ústečanky už nestačí dopéct chléb. Město mizí, stejně jako kdysi Hradiště.

Obyvatelům Ústí bez střechy nad hlavou, kteří předtím váhali, zda odejít na Tábor, teď už nic jiného nezbývá. Dodnes tam možná pod zemí leží cennosti, které si sice někteří zakopali v neblahé předtuše, ale netušili, že jim spoluobčané zčistajasna zapálí střechu nad hlavou.

Varovné hlasy

Lidé, kteří před vypálením Ústí přece jen zůstali doma, jistě věděli, proč se mají obávat. Ne všichni husité totiž svírali v rukou zápalné louče.

Už předchozího roku v listopadu významný husitský teolog mistr Jakoubek ze Stříbra nesouhlasil s výroky plamenných kněží o tom, že o masopustě 1420 nastane konec světa. Vždyť tito kněží sami mají ve svých tvrzeních nesrovnalosti a rozpory! Jedni vykládají Izaiášova slova tak, že Prahu – pro radikální kněží Babylon – rozbourá Zikmund, a jiní zase hlásají, že Zikmund, jehož nazývají králem babylonským, nikdy nevstoupí do království. Komu se tedy má věřit?

Období masopustu roku 1420 dalo Jakoubkovým slovům zapravdu. Konec světa nenastal, jen houf lidí přichystal konec Sezimovu Ústí.

Jakoubek také zastával názor, že není správné, když kazatelé hlásají nutnost krvavých bojů a nabádají pro ně lid. Krvavý boj není bezpečnou cestou ke spáse – tou je jedině apoštolské odříkání a trpělivost. Válku sice připouští, ale jen pokud ji vedou řádně vyšší mocnosti světské. To vše se ale může dít jen za splnění čtyř podmínek pro vedení oprávněné, spravedlivé války:
1. pře boží, za kterou se bojuje;
2. správný úmysl („intencio recta“);
3. božský pokyn k takové válce;
4. a s láskou (!) k protivníkovi; chce-li protivník stát jako žalobce, nutno boj ukončit.

Dvaadvacátého ledna 1420 se v Rakovníku objevil anonymní leták, jehož pisatel vyzýval proti chiliastům. Jak už to u anonymů bývá, můžeme se jen dohadovat, kdo ho napsal. Mohl to být některý katolík, ale třeba i samotný husita Jakoubek.

Leták vyzýval věřící, ať nepodlehnou hlasům chiliastických proroků. „Lid by mohl pod dojmem jejich smyšlenek upadnout ve velmi těžké škody,“ hlásal pisatel.

Zbožní lidé mohou důvěřovat jedině citátům z Písma. Je sice pravda, že právě takovými citáty se chiliasté ohánějí, avšak lidé nesmějí spoléhat na jejich výklad smyslu těchto citací. Ba co víc – správný věřící se má proti chiliastickým výzvám postavit jak soukromě, tak veřejně a nabádat sousedy, aby neodcházeli ze svých obydlí, nýbrž aby doma činili pokání.

„Počkejte nějaký čas a uzříte, že proroctví takových kněží jsou falešná,“ varoval leták. „Nepodněcujte, bratří, lid do zbraně a boje, jak to někteří činí, protože je to nebezpečné. Vybízejte je k trpělivosti! To je totiž pro křesťany nejbezpečnější cesta!“

Uplynuly jen dva měsíce a kousek, a Sezimovo Ústí lehlo popelem...

Nad káděmi

Zatímco Ústí zůstane zpustošeno po dlouhá staletí, Tábor hned od časného jara 1420 roste a lidnatí. Z více než dvou set českých a moravských vesnic, městeček i měst přichází chudina, podsedkové, sedláci a řemeslníci. Některé obce se tím natolik vylidňují, až vlivem dalších okolností zaniknou, většina z nich v šestnáctém století.

Život v Táboře v úplných počátcích řídila rada kněží. Nemáme o ní sice doklady, ale můžeme její existenci odvodit i od skutečnosti, že funkci zvanou úředník nad káděmi zastával právě kněz – Mikuláš z Pelhřimova.

Kněz měl v souladu s míněním ostatních kněží věrně rozdělovat obecní peníze podle potřeby každého bratra a  každé sestry tak, jak se mu zdálo potřebným. Byla to funkce, na níž stála věrohodnost Tábora pro každého příchozího. Zespolečenštění majetku však nebylo naprosté a lidé si mohli nechat drobné peníze pro osobní potřebu.

Ale On už sestoupil!

Táborité říkají svým kazatelům: „Jezukrist určitě ví, že jsme pro něj na Táboře připraveni; kdy ale mezi nás sestoupí?“

„Už mezi nás sestoupil, i když ho zatím nevidíme očima,“ odpovídají kněží. „Už nyní bojujeme po Ježíšově boku a on nás nenechá prohrát.“

Vypočítavost? Kdepak. Následujících čtrnáct let dá v této věci táborským kazatelům zapravdu. Dokud se husité v bitvě u Lipan nepostaví sami proti sobě, budou v bojích převážně úspěšní. Žižku nikdy jeho protivníci neporazí, dokonce ani v závěru jeho života, kdy bude svým vojskům velet zcela slepý.

Genius loci Tábora

V průběhu husitských bojů se sice centra husitského válečnictví přesunou do jiných měst a Žižka z Tábora odejde, ale Tábor už zůstane symbolem. Symbolem lidí, kteří chtějí mít zásluhu na tom, že je Kristus přizve k věčnému životu tím, že mu pomohou v jeho boji se zlem na Zemi.

Taková je podstata genia loci tohoto města. Bez ohledu na to, zda dějiny považovaly první Táboráky za krvavé drancíře nebo za upřímné reformátory křesťanství nebo… Nebo za inspirátory komunistů i výtržníků, kteří házeli vajíčky na pódia politických shromáždění v květnu 2009, jak to v deníku MF Dnes shrnul novinář Karel Steigerwald, jenž větou: „Fašismus, dámy a pánové, nebo říkejte husitství,“ plivl odkaz husitů do neuvěřitelných politických podobenství.

Mistře Jene, zaplaťpánbu, že o tom nevíš.

Josef Musil