Čekali Krista v Plzni, a pak usoudili, že přijde do Tábora

Znamení deště namísto příchodu Krista protřelo husitům oči: v jejich městě, kde vládne stoupenec zhýralé církve, se koná masopust! Lidé holdují obžerství, opíjejí se, tancují a zpívají písně, kterými nechválí Pána. Je jasné, že čas tvého příchodu, Ježíši Kriste, nadejde jindy a jen ty víš kdy. Ostatně mnozí kazatelé hovoří o tom, že to bude někdy v roce 1420, a teprve je únor. Pohleď, z Husova města Ústí se stal Babylon, stejně zhýralý jako Praha a vůbec města, ta semeniště hříchu. Pryč s ním a s jeho pánem! Prosíme tě, vnukni nám, kdy nejlépe zaútočit, abychom zvítězili pro tvou slávu.

Před rozedněním 21. února husité přepadli Ústí. Kromě boží vůle je vedl kněz řečený Vanček, Petr Hromádka z Jistebnice, Jan z Bydlína a Jan řečený Smolín. S nimi šla ozbrojená družina Prokopa z Kamenice. Lid v Ústí zrovna bezstarostně vyspával nejhříšnější noc z masopustního úterý na Popeleční středu. Husitští souvěrci, kteří ve městě řízením božím zůstali i přes Oldřichovo pronásledování, však bděli a pomohli dobýt Ústí zevnitř. Pán města se svými nohsledy uprchl.

Hurá na Hradiště

Husité obsadili město, vyhnali odtud své odpůrce, nechali si jejich majetek a počítali s odvetou. Opevňovat se? Zbytečná ztráta sil. Do Ústí je snadná cesta a páchne v něm cejch zkažené Oldřichovy vlády. Navíc přicházejí další a   další přívrženci kalicha a chtějí společně žít se svými sestrami a bratry ve víře. Je třeba najít jiné útočiště. Nedobytné a čisté. Začít někde zgruntu.   Pohleďme,   od  Ústína dohled se tyčí nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka ostroh a na něm dosud stojí nejen zdi stavení někdejšího Hradiště, ale i pevný hrad. Tam zbudujme svůj Tábor!

Vavřinec stručně

Kronikář Vavřinec z Březové stručně zaznamenal, že lid z Ústí po krátkém čase dobyl hrad na Hradišti pánů z Ústí, uvázal se v něj a odevzdal ho do rukou Prokopovi z Kamenice, příbuznému svrchujme-novaných pánů.

Vavřinec, jakožto mluvčí pražského měšťanstva, vůbec neměl rád radikální husity. Zazlíval jim, že právě kvůli jejich krvelačným a šíleným kazatelům se mírumilovné poutě na Tábory zvrhly v lupičské boje, a právě on radikální husity ve své Husitské kronice poprvé zapsal jako tábority, aby je tím odlišil od umírněných stoupenců Husova učení. Dá se tudíž předpokládat, že kdyby táborité při dobývání hradu páchali zvěrstva, kronikář by o tom utrousil alespoň několik příhodných slov. Neutrousil. Na hradě nejspíš v té době byli jen členové dozorčí posádky a konali tam obyčejnou službu.

Zrodilo se město na hoře, kam sestoupit má Ježíš… Táborští k slávě této očekávané události postavili na vrchu ostroha prostý dřevěný kostel – podobal se stodole – a zasvětili ho památce Proměnění Páně.

Tábor zakládali husité ze Sezimova Ústí, a právě oni si vybrali k čekání na Krista nejvýhodnější parcely. Dříve žili v podružstvích či na předměstí, zatímco nyní se mohli usadit na rynku. Snad v tom ale nebylo žádné majetnické zadostiučinění. Vždyť proč by si první příchozí měli vybírat místo kdesi v podhradí?

Do nového města proudí lidé ze všech stran. Někdy před odchodem zapalují svá stavení, aby už neměli kam se vrátit, a snáze tedy odolali věrolomným myšlenkám. Stává se, že při takovém loučení lehnou popelem i příbytky jejich sousedů. I ti tedy odcházejí na zaslíbenou horu nad Lužnicí.

Jakmile příchozí vstoupí do města, odevzdá do společných kádí své přebytky ve prospěch obce, pokud je má, a zapojí se do budování. Táborští vítají nejen jídlo, šatstvo a podobné věci, ale také stavební materiál, z nějž horečně stavějí příbytky a budují hradby. Od konce února do konce března 1420 se jedná o promyšlené a záměrné zakládání sídliště městského charakteru, takového, jaké bylo typické pro pozdní středověk.

V pravý čas

Petr Hromádka o vzniku Tábora píše souvěrcům do Plzně. Zpráva tam přichází v pravý čas.

Do „Města Slunce“ totiž nepřišel Ježíš, ačkoli ho tam v předpovězené dny očekávali. Kdyby býval přišel, měl by hnedle k ruce řádné husitské vojsko včetně vozů a polních děl, nemluvě o oddanosti bojovníků pod vedením Jana Žižky z Trocnova a Břeňka Švihovského z Ryzmburka. Jenomže nepřišel. A vlažní ve víře, kteří se pro jistotu opevnili ve svých domech se zásobami, se začali posmívat horoucím ve víře, kteří odhodili své svršky na náměstí, aby se jich zbavili jako nepotřebné zátěže – a pak hladovi marně upírali oči k nebesům.

Do toho tedy naštěstí přichází list od Petra Hromádky, že zaslíbený Tábor už stojí, jen na jiném místě v Čechách. Jmenuje se Hradiště na hoře Tábor a jeho křesťanská obec potřebuje Žižkovu pomoc.

Josef Musil