Ten ostrov ho proslavil. A teď ho zklamal. Příběh o ďáblu i šamanech Prsatý muž a zloděj příběhů se stal bestsellerem a bodoval i v anketě Kniha mého srdce. Jenže právě srdce domorodců z indonéského ostrova Siberut se změnila. Jak, zachytil ve volném pokračování své životní knihy, jež nazval Syn větru a Prsatý muž. Věnoval ho místům a bytostem, jež zmizely, a láskám, které zůstaly. „Už nemají jiskru v oku. Přírodní národy zmizely. Zakázal bych k nim vstup všem misionářům, turistům, těžařům a obchodníkům,“ říká 44letý spisovatel Josef Formánek, který novinku představil v českobudějovickém Domě U Beránka a na Jihočeské univerzitě.

Jste zklamaný, jak váš milovaný svět šamanů mizí. Přetavila se tahle deziluze v jiný pocit?
Najednou nemám moc chuť cestovat. A kmen Mentawaj budu mít v Malé Tatimerzi, kde bydlím. Své oblíbené místo budu mít ve svém srdci. Procestoval jsem celý svět, abych ten svůj vysněný našel v sobě.

Jeden Mentawajec vám ukazoval pohřeb maminky, který si natočil na mobil. Máte jiný podobný zážitek, který jste do knihy nedal?
Jednou jsem se ptal Dalibora Nesnídala, který knížku ilustroval: kde je šaman? A on říká: dívá se na kolumbijskou telenovelu. To bylo komické, i když člověk nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.

Popisujete příznaky ztraceného ráje. Je vůbec možnost, jak ztracené ráje neztrácet?
Přírodní národy zmizely. A jestli v Amazonii nebo na Papui Nové Guineji nějaké zůstaly, tak jsem pro je nekontaktovat, protože naše civilizace si od nich stejně nic nevezme. Jsme tak hloupí a strašně arogantní, že jsme byli schopni asimilovat Eskymáky dřív, než jsme se od nich naučili schopnost přežít v padesátistupňovém mraze. Dokázali jsme zničit pouštní kmeny, aniž bychom se od nich dozvěděli, jak lze přejít poušť bez vody. Mentawajce zlikvidujeme, aniž bychom zjistili, jaké rostliny jsou léčivé. Ztratili jsme jejich legendy, aniž bychom je někam zapsali. O co jsou cennější české nebo francouzské legendy než mentawajské?

Nová kniha Josefa Formánka, Syn větru a Prsatý muž.Jedna kapitola má název Pralesní démon. Jaký je Josef Formánek pralesně démonický?
Můj kamarád a ilustrátor knížky mě iritoval tím, že když jsem se převlékl do šamanského úboru s bederní roušku, čelenkou a peřím, smál se: to je pohled pro bohy, to mi nikdo neuvěří! Já mám touhu zjistit,  co je za oponou, skutečně mě zajímalo, jestli existuje svět duchů, jestli dokážu vyletět ze svého těla. Zažil jsem podivné věci, které mě uvtrzují v tom, že něco mezi nebem a zemí existuje, ale šamanské zkoušky jsem nesložil, takže jsem se šamanem nestal.

Jak vaše knihy přijímají vaši blízcí? Zhusta o nich nepíšete zrovna idylicky.
Většinou dělají, že to nečetli, anebo vyčítají. Já ale říkám: sorry, máte smůlu, že žijete s člověkem, který píše příběhy. Promiňte, jsem zloděj příběhů a do knížky dám, co chci já, ne co chcete vy. Jeden můj blízký mi říkal: proč jsi nenapsal, že jsem hodný člověk? Já mu říkám: někdy jsi třeba byl zlý člověk. Ztrácím hodně příbuzných a kamarádů, ale někteří mi ještě zůstali. Při psaní ale nemůžete brát ohled na kamaráda ani na maminku: vy jste bůh ve svém příběhu.

CELÝ ROZHOVOR přinese páteční tištěný Deník