VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Doufám, že mi Maxim Velčovský nezmizí 
z filmu

Tábor – „O nikom dalším nevím," odpovídá táborská fotografka s uměleckým jménem Clare Olive (čti klér olív) na otázku, jestli je na Táborsku někdo další, kdo fotografuje technikou lomografie.

18.5.2012
SDÍLEJ:

Clare Olive (22) se ve skutečnosti jmenuje Klára Olivová, ale toto jméno téměř nepoužívá. Kromě fotografování se zabývá modelingem. Doma ji mají za rodinného intelektuála. Zajímá se také o umělecké filmy, design a s úsměvem říká, že je „ujetá“ na kabelky.Foto: Josef Musil

 Clare na sebe poprvé upoutala pozornost v červnu 2009 svou samostatnou výstavou v táborské kavárně MP7. Odborníci  oceňují  především kompozici  jejích  snímků a nevšední skladbu barev. Ale ani samotnou Clare s nikým nezaměníte. Jejím dalším koníčkem je modeling, takže pokud v Táboře spatříte  originálně  oblečenou, štíhlou dívku fotografovat aparátem jakoby z doby před třiceti lety, je to jedině ona.

Přihodil se vám nějaký zajímavý zážitek při fotografování?
Předloni. A doufám, že už se nikdy nebude opakovat. Poprvé jsem fotila klasickým ruským foťákem Lomo LC-A z osmdesátých let. Byla jsem úplně hrozně šťastná, protože každý správný lomofotograf by měl originál elcéáčko mít. Vždyť díky němu celá lomografie začala. Jsou z něj ty nejlepší snové fotky. Můj děda, sám nadšený fotograf, mi ho vyčistil, aby bylo všechno v pohodě a já s elcéáčkem vyrazila do Berlína. Vyfotila jsem si z různých úhlů televizní  věž,  Berlínskou  zeď a už jsem se na fotky těšila. Pak jsem jela do Itálie a fotila jsem se stejným nadšením. Památky, moře, lidi… Klidně si při focení i lehnu na zem, abych udělala zajímavý snímek. Takhle jsem nafotila dva  filmy,  a  když  jsem  se vrátila domů, donesla jsem je do Fotofastu. Tam mám svého dvorního vyvolavače filmů Václava Mládka. Filmy z lomofoťáků se totiž musejí vyvolávat ručně, snímek po snímku. Ještě jsem Václavovi říkala:  „Jsou  to  letní  momentky, to budeš koukat."

Zkusím si tipnout. Pracovník zaměnil obálky se snímky a ty vaše si odnesl někdo jiný…
Kéž by. Hned druhý den běžím do Fotofastu a už si představuju, jak nechám fotky zvětšit a udělám z nich výstavu. Říkám natěšeně: „Tak co, kolik vyšlo snímků?" „Nic." „Jak nic?!" „No, byly to úplně prázdný neexponovaný filmy." Viděl, že mu nevěřím, a tak jeden film přede mnou rozvinul. Byl úplně černý! Já si v té chvíli připadala,  jako  kdyby  mi umřela celá rodina při havárii letadla. Dodnes všechny ty neexistující snímky před sebou  vidím;  pamatuju  si  je z hledáčku foťáku. Nikdy je nebudu mít. Strašný pocit.

Jak je možné, že to tak dopadlo?
Optika uvnitř foťáku z nějakého důvodu nepropouštěla obraz  na  film.  Pak  se  nám podařilo najít opraváře specializovaného na elcéáčka. Něco ve foťáku vyměnil, já mu zaplatila, a on mi řekl: „Ale taky to nemusí fungovat." Pro jistotu jsem si nafotila film jen tak. Naštěstí fotky vyšly. Pak jsem si vzala foťák na cestu do Anglie. Odtud mám konečně ty pravé lomofotky.

Je těžké sehnat původní sovětské Lomo LC-A?
Naštěstí je jich mezi lidmi pořád ještě dost. Škoda že jsem ho nesháněla před nějakými dvaceti lety. Tehdy byli všichni přesvědčení, že je to nekvalitní ruský foťák. Sehnal  by  se  za  pár  korun. Dneska zase všichni vědí, že se z něj stal kult a ceny podle toho vypadají. Někdo má to štěstí, že ho najde někde ve skříni po rodičích. My ostatní musíme obcházet bazary a hledat na internetu.

Kde jste ho sehnala vy?
Předloni jsem zahlídla na Aukru aukci, ve které kdosi nabízel lomo po svém zemřelém otci. Když prý vyklízel jeho  věci,  našel  ve  skříni v krabici mezi klobouky ležet krabičku s nevybaleným foťákem Lomo LC-A. Byl u něj dokonce i paragon. Původní majitel ho koupil v pražském obchodě Čajka. Myslím, že jsem ho vydražila výhodně – za dva tisíce. I děda se na něj přišel podívat.

Co říkal?
„Zahoď to, vždyť je to starej ruskej křáp. Z toho neuděláš normální fotku, to nemá ani pořádné ovládání." A hned mi hrdě ukázal svoje flexarety a praktiky ve skříni. „Tohle jsou pořádné staré foťáky." No, já mám na jeho focení vzpomínky z dětství takové, že když nás fotil právě tou praktikou, museli jsme stát děsně dlouho, než si připravil expozimetr a všechny ty věci k tomu, a pořád jsem slyšela: „Stůj tam v klidu, nemrkej, usmívej se, vydrž, už to bude," a teď  to znova začal štelovat, prostě bylo to spíš za trest. Zato focení s lomem je o něčem úplně jiném.

Taky zastáváte zásadu lomofotografů – střílej snímky od boku a nemysli při tom?
Ne. Při takovém focení vzniká spousta nepoužitelného odpadu. A fotografování na film dneska není vůbec levná záležitost. Pravda ale je, že lomo potřebuje aspoň trochu náhody. Jinak by fotka neměla toho správného ducha. Proto si vždycky předem vyhodnotím prostředí, ve kterém chci fotit. Jestli je něčím zajímavé a hlavně jestli by z něj byl zajímavý i jen nějaký výsek. Až pak střelím fotku do prostoru.

Kde jste se o lomografii poprvé dozvěděla?
V pražském designérském studiu Qubus. Před asi šesti lety. Šla jsem tam hlavně kvůli tomu, že jsem tam toužila potkat Maxima Velčovského. Zajímám se o moderní design a Maxim Velčovský je v něm jednička. S designérem Jakubem Berdychem společně  Qubus  založil. Hrozně moc miluju Maximovy práce i jeho osobní charisma. Snažím se sledovat všechno, co vytvoří a číst všechny jeho rozhovory.

Potkala jste ho tam?
Bohužel ne. Ale zato jsem tam nemohla odtrhnout oči od zvláštních plastových foťáků v různých barvách. Na některých bylo zabudované rybí oko na pořizování kulatých snímků, jiné zase měly osm nebo devět maličkých objektivů. Říkám si: „Co to je? Taková hračička hezká… A kolik to stojí? Ježišmarjá!" To už si mě všimla prodavačka a hned mi povídá: „To jsou lomofoťáky. Takhle vypadají snímky z nich," a otevřela katalog. V té chvíli jsem tomu propadla. Měla jsem štěstí, protože ta prodavačka byla Markéta Lučíková, naše expertka na lomografii. Začala jsem šetřit a pak jsem si koupila Fish Eye 2, to je ten s rybím okem. Hranatý, kovový, prostě jako kdyby designově vypadl z nějakých sedmdesátých let. Nejspíš bych si ho koupila, i kdybych s ním pak vůbec nefotila. Jenom kvůli tomu vzhledu.

Čím vás lomografie nadchla?
Když jsem uviděla lomofotky, hned jsem si vzpomněla  na  časopisy  ze  60. let. Snímky v nich měly hodně podobnou  barevnost  a  já zbožňuju retro. Lomo si jakoby vymýšlí barvy po svém. Každá fotka má nádech hezké vzpomínky.  Když  na  něco vzpomínáme, už si to taky nepředstavujeme přesně tak, jak to bylo. Vzpomínka něco zdůrazní, něco potlačí, přidá jiný odstín.

Dá se to napodobit i něčím jiným než lomofotoaparátem?
Jedině pracně ve fotoshopu. Ale to pak člověk stejně neví, jestli vymyslel takovou barevnost, jakou by udělalo pravé lomo.

Od koho jste získávala technické rady?
Právě od Markéty Lučíkové. Skamarádila jsem se s ní a posílala jsem jí svoje fotky. Ona si pak založila vlastní web Lomography.cz, spojený s obchodem. Odtud jsem si objednala svůj další foťák, Pop 9 Gold. Ten zase fotí devět  obrázků  do  jednoho snímku.

To je jako od Andyho Warhola…
Přesně. Warhol je pro mě základ.

Co bylo nejtěžší naučit se na takovém fotografování?
Vystihnout snímky, při kterých nechci tolik spoléhat na náhodu. To platí hlavně o rybím oku, kterým se dají vyfotit úplně luxusní kulaté portréty. Když je hlava foceného   člověka  uprostřed snímku, vůbec není zdeformovaná, jen všechno okolo se rozprskne do neurčitého zakulacení. Je třeba citem odhadnout, jak zaměřit fotku, protože hledáček snímá jiné místo než objektiv a pak by třeba byl na fotce jen kousek roztáhlé hlavy. Ale výborně se  tak  fotí  i příroda, třeba stromy  nebo  jedoucí  vlak. Když mě při tom někdo vidí, je většinou překvapený, že se dívám někam trochu jinam než do hledáčku.

Vaše výstava byla před třemi roky úspěšná. Plánujete další?
Nejdřív se musím trochu pochlubit  –  já  byla  první v republice, kdo udělal samostatnou autorskou výstavu lomografie. Na vernisáž přijela i Markéta Lučíková s kamarádkou.  Byly  nadšené. O něco později uspořádaly v Praze výstavu fotek nejlepších českých lomografistů a moje práce tam taky vystavily. Od té doby dávám pomaloučku dohromady další snímky pro samostatnou výstavu. Ráda bych ji udělala někde v Praze, výhledově tak do dvou let.

Na který svůj snímek jste nejvíc pyšná?
Na portrét Maxima Velčovského. Fotila jsem ho pop devítkou.

Vám se ho už podařilo potkat?
No to byl fakt masakr. Byla jsem pozvaná podívat se na módní   přehlídku   Magdy Marnell ve foyer Nové scény Národního divadla. Lomofoťáky jsem si vzala s sebou, protože co kdyby náhodou něco. Sednu do publika, rozhlížím se, všude samé VIP, pak se otočím – a za mnou jde uličkou Maxim! Vyskočila jsem, že si ho vyfotím, a podlomily se mi nohy. Vždycky jsem si dělala srandu z holek, co omdlévají při koncertech Madonny, a najednou se mi to stalo taky! Celá jsem se rozklepala, šly na mě mrákoty. Jen taktak jsem doklopýtala k Maximovi a vypravila jsem ze sebe: „Ahoj, můžu si tě vyfotit?" „Jasně," řekl jako pravý profík a hodil mi pózu. Z posledních sil jsem se pak vrátila na svoje místo. Doufám, že z té fotky něco bude, mně se tak třásly ruce… Musím ji teprve nechat vyvolat, ještě mi na filmu zbývá osm snímků. Foťák mám zakonzervovaný v šuplíku v předepsaném chladnu a temnu, aby se film nepoškodil.

Teď hlavně, aby Maxim na filmu opravdu byl…
Musí, musí tam být!

Josef Musil

Autor: Redakce

18.5.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Dostali jsme 32 kabelek z muzea.

Husitské muzeum přispělo do sbírky

Jednotka SDH Netolice od 2:10 hodin odklízela polomy spojené s bouřkou, která přešla přes okolí. Obě cisterny se vrátily v 6 hodin na základnu.
12

Turisté mají po bouřce omezený pohyb po Šumavě

OBRAZEM: Radimovický korblík nabídl ochutnávku piv

Radimovice u Želče - Obec nedaleko Tábora se stala už posedmé centrem milovníků pěnivého moku.

Otevření Švehlova mostu konečně ulevilo Čelkovicím

Tábor - V noci z pátku na sobotu byl otevřen Švehlův most. Uvítali to hlavně obyvatelé Čelkovic, přes něž vedla objízdná trasa.

Vandal poničil pět automobilů

Tábor - V sobotu krátce po šesté hodině ráno byla městská policie upozorněna na vandala, který v Jeronýmově ulici poškozoval zaparkovaná vozidla a kopal do odpadových nádob.

Nedělní mše ukončí páté Bechyňské doteky

Bechyně – V lázeňské městě doznívá druhý den Bechyňských doteků, které na náměstí dovedly stovky lidí za muzikou, stánky i pohádkou pro nejmenší.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení